Proč je dobré mít své strachy a umět je pojmenovat

Mít své vlastní strachy

Čeho se bojíte? Kdybyste se na tuto otázku zeptali dětí ve školce, tak nejspíš do vteřiny začnou lítat naprosto konkrétní odpovědi. Tma! Pavouci. Bubáci. Hadi. Čarodějnice. Paní učitelka (to, že je čarodějnice a paní učitelka u sebe je jen čistě náhoda). Prostě je to jasné jako facka. A dokážete ty svoje strachy pojmenovat i dnes? Tak schválně. Pokračovat ve čtení “Proč je dobré mít své strachy a umět je pojmenovat”

Neberte se moc vážně, i když na vás všude mrká Nicolas Cage

Ráno jsem přišla do práce a smála jsem se tak, až mi tekly slzy. Jo, to se mi sice občas stává (fakt mi někdy stačí málo a brečím smíchy), ale tohle, to byl úplně jiný level. Přivedlo mě to na myšlenku, jak je vlastně super, když se někteří lidé umí opravdu od srdce zasmát sami sobě. Pokračovat ve čtení “Neberte se moc vážně, i když na vás všude mrká Nicolas Cage”

Pro mé sboristy s láskou

Moje rozloučení se sborem ČAS

Loučení a odcházení. Kolikrát za život si tím procházíme? Možná až neúnosně moc. Hlavně když si uvědomíme, jak je tento rituál většinou krátký v porovnání s tím, jak dlouho jsme byli toho, co opouštíme, součástí. Mě se toto loučení a odcházení za poslední dva roky dotýkalo docela často. Tím posledním a pořád ještě hodně čerstvým, je odchod z mého milovaného sboru. A tak, moji sboristé, věnuji tento článek vám. Abyste věděli, že toto loučení je pro mě důležité a nechci ho odbýt. Protože jste pro mě důležití vy a to i přesto, že vás opouštím. Pokračovat ve čtení “Pro mé sboristy s láskou”

Je mi 26 a jezdím na koloběžce. A náramně mě to ba

To máte tak. Už delší dobu mi vrtalo hlavou, že by možná stálo za to sjíždět brněnské kopce a kopečky na koloběžce. Ale pak jsem ten nápad zase rychle zahnala. Stojí to peněz, že jo a ty člověk potřebuje pořád a to přece na užitečnější věci, než nějaká dvě kolečka. A taky, Nikolo, je ti 26, nezapomínej na tu dvojku před tou šestkou. Fakt už bys mohla vyrůst z takových infantilních kravin. Pokračovat ve čtení “Je mi 26 a jezdím na koloběžce. A náramně mě to ba”

Střípky z MHD: Když řikám že remcáš, tak remcáš. Aneb ženy nejsou hlavou, ale krkem

Ženy, žínky a jejich vliv na svět okolo

Každý z nás se občas stává nechtěným svědkem náhodných rozhovorů. Nevím jak vás, ale mě to děsně baví. Potvrdilo se mi totiž, že největší líhní filozofických otázek jsou rozhovory v MHD, které se tam odehrávají (možná ta zkratka znamená Moudré, Hloubavé Duše?). A tak se s vámi v tomto článku podělím o jeden takový z kraje března, který mě přivedl k dumání nad ženami a jejich vlivem na svět okolo. Pokračovat ve čtení “Střípky z MHD: Když řikám že remcáš, tak remcáš. Aneb ženy nejsou hlavou, ale krkem”

Kterak jsem přednášela o tom, jak psát titulky a byla z toho trochu ve stresu

Titulky, stresík a já

Minulý týden jsem měla takovou malou přednášku. Sice v komorním počtu, ale vůbec to nevadilo. Moc dobře se mi vykládalo a byla jsem nesmírně ráda, že když jsem se na něco zeptala, vždycky někdo odpověděl. A někteří dokonce mluvili i bez vyzvání, takže za mě paráda. Ale přesto tam bylo pár much, třeba můj počáteční kámoš stresík. Pokračovat ve čtení “Kterak jsem přednášela o tom, jak psát titulky a byla z toho trochu ve stresu”

Projíst, prochodit a prožít Barcelonu, ve které se líhnou žraloci a kvítka pěstují v petkách

Barcelona

To máte tak, že letíte do Barcelony. Děsně se těšíte  a pak dostanete málem záchvat štěstí, protože zjistíte, že je u moře. A zjistíte to až v letadle těsně před přistáním, protože letíte nad masou modroučké vody pod vámi. Ano, čtete správně. Já jsem prostě zeměpisný ignorant level 1 000. Pokračovat ve čtení “Projíst, prochodit a prožít Barcelonu, ve které se líhnou žraloci a kvítka pěstují v petkách”