Náš přílet na Sardinii doprovázelo sluníčko a hlavně radostná zpráva, že se našel prsten! S tímto vědomím jsme o něco klidnější vyrazili vstříc novým zážitkům, o které na tomto ostrově určitě nebude nouze. A taky že nebylo.
Hlavně nemluvit anglicky
Pohybovat se po Sardinii bez vlastního auta je docela obtíž. Pokud si chcete kdykoliv kamkoliv zajet, objevovat různé pláže a zákoutí, nechcete být závislí na místní dopravě. S tímto vědomím jsme si ještě doma v Česku zarezervovali auto. Jakmile máme na letišti náš kufr a já do sebe nacpu poslední kousek svačiny od tchýně, vyrážíme si ho vyzvednout.
Na parkovišti máme hledat číslo 12. Tam na nás čeká náš nový pojízdný kámoš na následující 3 týdny. Je to docela malé (jupí!) auto, černý Opel Corsa. Prý si máme důkladně zkontrolovat, jestli jsou všechny škrábance zanesené v plánku, aby pak po nás někdo nechtěl hradit škodu. Studujeme auto jako Sherlockové a just! Najdeme škrábanec, který na obrázku chybí.
Lukáš jde odhodlaně oslovit skupinku chlapíků, kteří v půjčovně pracují. Jakmile na ně spustí anglicky, div že se na místě neprovrtají až do Austrálie, jen aby mu nemuseli odpovídat (ne že by si teda s tou angličtinou u protinožců pomohli…). No, to bychom měli. Teď už natuty počítáme s tím, že s angličtinou to tu bude o něco horší než všude, kde jsme doposud cestovali. Nakonec s námi jde nějaká paní, ta naštěstí rozumí. Škrtanec zanese do plánku a my konečně můžeme vyrazit. Až na to, že nám nějak nejde nastartovat.
Bože, neee, znova už tam fakt nepůjdem. Zkoušíme se připásat, třeba to bude tím. Nic. Hm. Možná řekneme některému z těch chlapíků? Jeden jde zrovna k nám. Pro jistotu nás asi 5 metrovým obloukem obchází. Nevadí. Narůstající level naší únavy už o sobě zase dává vědět. Zmáčknout nejdříve spojku nás totiž napadne asi až po 5 min hledění na palubní desku. Nu což, autíčko spokojeně zachrochtá a my konečně vyrážíme do Alghera, které se svými asi 43 tisíci obyvatel patří k největším na tomto ostrově.
Jak používat bidet a intimní gel? Zeptejte se Giovanniho
Pokoj, ve kterém dnes přespíme, je jen opravdu na jednu noc. Taková ta klasika, kdy sdílíte kuchyň a koupelnu s ostatními obyvateli bytu. Potom, co nám trošku tečou nervy ze sardinského značení silnic a místních řidičských zvyklostí, úspěšně dorazíme do cíle.
“Buongiorno! I help, I help!” Vítá nás s úsměvem majitel bytu a sápe se po našich kufrech. Bydlíme až úplně navrchu, 5. patro, žádný výtah.
Vypadá, jak kdyby si právě odskočil z nějakého maratonu. Upnuté běžecké kraťasy, sportovní tričko s obrázkem botasek a nápisem 10 km.
Byt je jednoduše zařízený. Stará okna moc nepřiléhají, venku fučí a tak to bouchá jedna radost.
“Republica Checa,” komentuje sporťák, pro kterého jsme si vymysleli pracovní název Giovanni, naše pasy, zatímco nám vystavuje doklad o zaplacení.
“I have a friend from Czech. Lives near to Brno. I got this from my friend,” ťuká prstem na prosklenou vitrínu, za kterou se leskne malá Becherovka. Horlivě nám vypráví, že běhává maratony, jak by chtěl jet na půl maraton i do Brna. A že mu tu uklízí jedna Slovenka, má podobné příjmení jak já. Valí na nás jednu lavinu informací za druhou. Lukáš ještě zvládá odpovídat, já už rezignovaně hledím před sebe a tupě se usmívám. Jsem nejvíc grogy.
Giovanni nám jde ukázat byt. Do toho přijíždí další hosté. Houkneme na sebe hello a mně je podle přízvuku jasné, že to bude někdo z našich končin. Slováci. Jsou nadšení z toho, že na bytě jsou Češi. Prý bude aspoň větší sranda. No paráda. Jsou sice milí a usměvaví, ale na nic se teď netěšíme víc, než na postel. Představa Slováků, kteří jsou v plné síle a hrozně se chtějí večer socializovat, nás momentálně fakt děsí. Naštěstí si našich hrůzou vytřeštěných výrazů nevšimnou.
“Bathroom here, ” rozpřáhne ruce a začne po malé místnosti lítat tam a zpátky. “Shower, toilet. Here. Bidet, intimo gel,” ukazuje na bidet a sprcháč na intimní partie. Mám co dělat, abych se nezačala smát. Současně všechno překládáme jedné Slovence, která asi dostala za celou jejich výpravu úkol nezmeškat ani jedno jediné info. Nerozumí vůbec ničemu, všemu se směje a na vše Giovannimu odpovídá slovensky (upřímně, toto fakt nechápu, můžeme mi někdo vysvětlit, proč to lidi dělají? Jakože kdyby se náhodou chytl a pochytil něco ze slovenštiny? I don’t think so).
Téměř to vypadá, že nám chce Giovanni ukázat, jak se bidet spolu s gelem používají, nakonec si to asi rozmýšlí a namísto toho bere do rukou jednorázové rukavice. Nechci vědět, jaká další přednáška bude následovat.
“When mess, somebody cleans it,” pokračuje ve výkladu a demonstrativně ukazuje utírání podlahy. To už nám prozatím stačí a vypoklonkujeme se ven. Chceme aspoň stihnout moře. A pak spát.
Když vás posere pták asi popáté v životě, je něco špatně
Víte, co je fakt nepravděpodobné? Že se na vás po cestě na pláž vysere pták. Ještě když dost fouká, takže to všechno lítá a zamířit na cíl je těžké. Jaká je asi šance, že vám pleskne něco mokrého na hlavu? Jedna ku tisíci? Plesk. Jak sviňa. Přímo mně na vlasy. Lukáš se chechtá.
“Fakt hrozně moc vtipný! Na,” vrážím mu nasupeně do ruky kapesník a se zaťatými zuby doufám, že ta skupinka kolemjdoucích italských puberťaček, vypadajících jak ze žurnálu, se právě nehihňá tomu, jak mi můj muž hudlá kapesníkem hlavu.
Po prvotní fázi nasrání přijde toto vysrání vtipné i mně. Začnu počítat, kolikrát se na mě takto vykendil pták a dojdu k číslu pět. Něco je mezi mnou a těmi létajícími smraďochy asi fakt špatně.
Orácháme se v moři (pláž v pohodě, ale v porovnání s těmi, které nás teprve čekají, je to jen slabé kafíčko), ale protože fučí jak ďas, vracíme se brzo zpátky. Zajdeme si na skvělou pizzu (jak to ti Taloši dělají, že ať zapadnete do sebevětší díry, tak ta jejich pizza je prostě eňo ňuňo?) a než usneme, rozloučíme se se Slováky. Ti jsou očividně zklamaní, že tam s nimi nebudeme celý týden (díky bohu) a my padáme do postele jak sťatí.
Hurá směr San Teodoro
Ráno to vypadá, že asi z tohoto bytu neodejdem nikdy. Giovanni si totiž odchytává Lukáše a prý že mu na minutku povypráví o historii Sardinie. Mele a mele. Z minutky je 20 min. Začínám podupávat kolem a dávat patřičně najevo, že musíme jet. Ani ostentativní koukání na hodinky nepomáhá. Ten člověk má prostě mluvící nemoc. Je ještě víc nemocný jak já. Podaří se mi Lukáše z jeho spárů vytrhnout během jeho krátké nepozornosti. “Jdem, rychle,” sykne na mě Lukáš a my zvedáme kotvy.
Giovanni vypadá, že by ještě rád pokračoval, ale už i jemu dojde, že fakt musíme. Loučí se s námi a my vyrážíme. Máme před sebou zastávku na jedné z nejkrásnějších pláží Sardinie, La Pelosa a dalších 180 km do cíle – malé vesničky kousek od San Teodoro. Už se nemůžu dočkat, až se vyvalíme na pláži. Sice fouká, ale to nějak dáme.
Ufoukaná La Pelosa nás od koupání neodradí
Ach ach. Miluju moře. Kdybych si teď hned mohla vybrat místo k životu, určitě to bude u moře. Jsem z toho místa nadšená. Radost mi nekazí ani silný vítr. Trošku mi dělá vrásky Lukáš, po cestě jsme museli zastavit, udělalo se mu špatně a řidičské povinnosti byly na mně. Normálně by mi tento fakt v Česku docela solidně pocuchal nervy (můj vztah k řízení bych popsala jako – je to komplikované), ale když musíš, tak musíš. Tož jsem prostě sedla za volant a k pláži to odřídila.
Je to tu krásné. Nejvíc se mi líbí věž, která stojí na pidi ostrůvku kousek od pláže. Později zjišťuji, že se jmenuje Torre dela Pelosa a je ze 16. století. Byla nejspíš součástí nějakého obranného systému postaveného přímo na moři.
V moři jsou všehovšudy 4 lidi a my se přidáváme k nim. Trošku si pomrzneme ve vodě a uděláme si skromný plážový piknik.
Nakonec se musíme i my posbírat a rozloučit se s touto pláží. Je před námi asi dvou a půl hodinová cesta do cíle. Lukáš se pořád necítí dobře, a tak zase sedám za volant. Po prvotních kiksech (cuk sem, cuk tam, do kopce mi to pěkně zařve) se do toho docela dostávám a snažím se nemyslet na to, že mému muži je fakt zle. A že je celá cesta na mně.
Nenechat se vystresovat tím, že vás předjíždí autobus MHD
Nebudu vás dlouho napínat, zvládla jsem to ujet a Lukáš to taky dal. Ano, trošku jsem byla na nervy z ostatních řidičů, kteří mají neustále tendenci vás předjíždět (je tam 50, pane bože!! Jak můžou jet skoro stovkou?!). A přece jenom vám nepřidá na sebevědomí, když vás předjedou i dva autobusy MHD a kamion. Ale důležité je, že jsme ve zdraví dorazili na místo.
Bydlíme v jedné obydlené zatáčce jménem Straulas (no fakt, jestli to má 100 obyvatel, tak je to moc). Ubytování je parádní, máme samostatný byt i se zahrádkou jen pro sebe. Co víc si přát. Před námi je objevování pláží v okolí.
Ale o tom vám napíšu až příště. Nesmím se totiž nechat unést “Giovanniho syndromem” a zabít vás kulometem slov.
Mějte se zatím krásně.
S láskou k sardinským písmenkům
N.
