Z deníčku Sardinek #2

#2 Z deníčku Sardinek: jezdíme na kajacích a z podmořského světa nám jde hlava kolem

Představte si pláž na Sardinii. Jak ve vaší hlavě vypadá? Možná nic extra. Prostě Itálie, všude písek, docela ucházející moře. Cha! Chyba lávky. Sardinie je v tomto ohledu všechno, jenom ne italská.

Vřelé sardinské uvítání hned na začátku nás potěší

Tím nemám nic proti Itálii a jejím plážím, tuto zemi mám moc ráda. Ale co si budeme, co se týče čistoty pláží a vody, Chorvatsko ji hravě strčí do kapsy. Ještě, že má tu Sardinii. Ta to totiž celé staví na úplně jiný level.

Než se ale dostanu k samotným plážím, vrátím se k našemu příjezdu do Straulas.

Po ne zrovna easy cestě nás vítá usměvavá paní domácí. Radostně nám třepe pravicí a říká mi, jak jsem hezky zaparkovala, jaká jsem šikovná řidička (snažím se moc nečepýřit, ale pravda je, že touto pochvalou a svým heroickým řidičským výkonem budu žít asi ještě další 3 dny).

Od pohledu je to taková ta hodná teta. Akorát italská. Pořád se usmívá.

“Sorry for my English, not very good,” omlouvá se nám. Hned ji ujišťujeme, že má nejlepší angličtinu ze všech místních, se kterými jsme zatím mluvili. Očividně nás nechce dlouho zdržovat, a tak nám jde ukázat náš, jak říká, ohromně velký byt (s nadsázkou, jak za chvíli pochopíme).

Jojo, je docela malý, ale roztomilý. Všechno je tu nové, krásně zařízené, máme tu i vlastní mini zahrádku s grilem.

“I bought for you, for breakfast,” ukazuje paní San Teodoro (tak jsme si ji pojmenovali, až v den odjezdu jsme totiž zjistili, že se jmenuje Caterina), na malý stůl obsypaný nejrůznějšími dobrotami (jo, je tam i Nutella a mně je jasné, že moje zdravé stravování za posledních x měsíců před svatbou tady dostane pořádný kopanec do zadku).

Moc jí děkujeme, je ohromně milá, snídaně ani žádné jídlo jsme v ceně totiž neměli. Loučíme se s ní a padáme do postele. Zítra nás čeká leháro na první z několika pláží v okolí San Teodora. Jmenuje se La Cinta a podle fotek strýčka Googla to vypadá, že se máme na co těšit.

Kudlanka jak sviňaaaa a pan kočičák

Ráno začíná slibně. Sluníčko svítí, ptáčci cvrlikají, cpeme se Nutellou a na dveřích je kravská kudlanka. Jsem z ní docela hotová, nebudu říkat, že ne. Ale v dobrém slova smyslu. Fotím ji, natáčím a pozoruji její obratné pokusy slaňování po prosklených dveří. Po 10 minutách mě to přestane bavit a najdu si jiný objekt zájmu.

Koček na Sardinii je fakt dost
Náš kámoš Pan Kočičák

Pan kočičák (toto super označení koček mám od své kámošky Monči, která je bytostně nenávidí. Ahoj Mončo!). Je to tak, máme tu kámoše. Kočka si nás z nějakého důvodu oblíbila (mám zakázané jí dávat jakékoliv jídlo, achjo, můj muž je děsný antikočičák a prostě nemá pro tyto tvory vůbec žádné pochopení) a stejně jako kudlanka nás špehuje přes dveře. Necháváme tam tento zvláštní pár svému osudu a vyrážíme na pláž.

Fauna na Sardinii - člověk se tu nenudí
Toto je Paní Kudlanková

Azurově modro na La Cinta

První krasavice se jmenuje La Cinta. Je to jedna z těch nejprofláknutějších pláží na Sardinii a není divu. Azurově modrá voda, téměř bílý písek a fakt dlooouhá pláž. Tomu všemu vévodí pohled na ostrov Isola Tavolara. To samo o sobě docela stačí k tomu, abyste z toho byli paf. Program na první dva dny byl jasný. Vyvalit šunky a přestat vypadat jako ředitelé vápenky.

Až se sem někdo budete chystat v létě, počítejte s tím, že to tu musí praskat ve švech. I mimo sezónu tu nebylo zrovna málo lidí, takže v létě to musí být docela šílenství. My si teď užíváme, že máme kolem sebe dost místa, není to tu hlava na hlavě a můžeme v pohodě zaparkovat. Parkoviště je sice placené (asi 1,5 € za hodinu), ale je kousek od pláže. Nicméně abyste si našli alespoň trošku místo v soukromí a nebyli obklopení ze všech stran lidmi, musíte pár minut jít. Což se vyplatí, pokud tu plánujete strávit celý den.

La Cinta a v pozadí ostrov Tavolara
Pláž La Cinta
Oblíbená pláž La Cinta

Hurá dál, tentokrát severněji

Na La Cinta se nám sice líbilo, ale byl by hřích nepoznat i další pláže v okolí. Vybíráme si Spiaggia Isuledda a po obědě vyrážíme. Tentokrát je parkoviště zdarma a je téměř prázdné. Je tu sice mnohem méně lidí, ale pláž je malinká, tak se to tolik nerozprostře. Jdeme docela dlouho, než si najdeme ideální místo, velkou část pláže totiž zabírají vyplavené řasy.

To je ale jediná skvrnka na kráse tohoto místa. Je to tady zase úplně jiné, ale azurová voda zůstává. Za námi jsou kopce, výhled na ostrov Isola Tavolara máme tentokrát z o něco bližší perspektivy, popojeli jsme totiž severněji. Připadá mi srandovní, jak něco, co vám v realitě připadá docela impozantní, je na mapě jen taková nepatrná skvrnka.

Tady poprvé vidíme i nějaké ryby, když se potápíme s naší čupr šnorchlovací maskou z Decathlonu (bezva koupě, asi za 500 Kč skvělá věc, pokud máte rádi podmořský svět, běžte do ní). Ale jak uvidíme později, je to jenom předzvěst velké podmořské parády, která nás teprve čeká.

Mimochodem, tato pláž má kouzelné zákoutí – stačí si kapánek popojít až tam, kde na první pohled končí a objeví se před vámi ještě krásnější výhled na ostrov než ze samotné pláže a kopce za námi.

Spiagga Isuledda
Spiagga Isuledda
Spiaggia Isuledda a výhled na ostrov
Zákoutí na Spiaggia Isuledda
Spiaggia Isuledda a kopce za námi
Spiaggia Isuledda a kopce za námi

Jo a víte, co je docela vtipné? Že je na této pláži tak max 70 lidí. A najednou se přímo vedle nás ozve.

“Helee, tady je to dobrý, tady můžeme být!”

“Divej, voda je super, poď!”

“Ty brďo, necákej na mě, seš normální, já tě zabiju!”

Víte, my si vždycky pochvalujeme, když jsme na dovolených, na kterých to není jako v Chorvatsku. Čeština všude a člověk nemá ani pocit, že by vytáhl paty z domu. Ha. Haha. Našli si nás i tady (ale nikdo neměl paštičku, zklamání. Asi se ta naše podoba Čechů jako turistů začíná opravdu trošku otáčet).

Ale abych jenom nehejtila na cizí účet, asi třikrát jsme málem přizabili Němce vedle nás. Náš slunečník si je prostě zamiloval a pořád na ně lítal. Ano, bylo to trošku trapné, ale tak co naděláte. Lásce neporučíš.

Toto že je Sardinie? A fakt nejsme v Karibiku?

Máme toulavé žabky, a tak popojíždíme zase o pláž dál. Tentokrát nás čeká o něco větší Capo Coda Cavallo. Ze začátku trošku bloudíme, omylem přejedeme odbočku na placené parkoviště (zatím drží rekord, nejdražší za 2 €/hod), ale ukáže se, že to stálo za to. Ten výhled! Modrá střídá snad všechny své odstíny a krásně si ladí s bělavým pískem. Tušíme, že se nám tady bude líbit.

Pláž Capo Coda Cavallo
Capo Coda Cavallo

Naše předtucha se naplnila správně. Po hodně krkolomné cestě na samotné parkoviště jsme konečně v cíli. Šnorchlujeme, plaveme, odpočíváme. A to všechno u docela neuvěřitelných výhledů do okolí.

Capo Coda Cavallo
Capo Coda Cavallo

Při odchodu z pláže se ještě pozdravíme s divočákem a valíme domů se vyspat, zítra nás čeká náročný kajakový den.

A teď si fakt nedělám srandu. To si tak jdeme z pláže k autu a najednou “kvík”! Čučíme na divočáka. Chvilku je to kdo s koho, hrdinně přeměřujeme síly, ale pan prase si to nakonec rozmyslí (uf uf) a s posledním zachrochtnutím se odporoučí zpátky do buše. Pousměji se nad tou legrandou, že doma chodíme po lesích docela často a nikdy nic, ani jedno kvík a tady potkáme divočáka. Na pláži.

Ta místní fauna nás prostě nepřestane překvapovat. Stejně jako západy slunce, u kterých nejde se nedojímat.

Západ sluníčka nad pláží Capo Coda Cavallo
Západ sluníčka nad pláží Capo Coda Cavallo

Za kajakovým dobrodružstvím a ještě dál

Další den na nás čeká velké dobrodrůžo. Jedeme na kajaky! Absolutně nevíme, co od toho čekat. Naše zkušenosti jako vodáků jsou dost chabé (z dob pravěkých za sebou máme STK s gymplem, kdy jsme jeden celý den strávili na loďkách a já jednou jela dračí lodě, cha cha), ale jsme připravení čelit novým výzvám!

Přijíždíme na místo a vítá nás opálený sympaťák, něco k padesátce. Jmenuje se Corrado. Na dnešním kajakování nejsme jediní, je tu další pár, Dan a Vida z Kalifornie. Páni. Připadá mi úsměvné, jak si kolikrát myslíme, jak daleko že necestujeme. Až na Sardinii, hoďka a půl z Česka letadlem! A tady ti dva?

“Maybe like…13  hours? I guess. Or more. But it was ok,” odpovídá na naši otázku Vida, jak dlouho jim trval let. 13 hodin. Polk.

Vzápětí se nás Corrado ptá, jaké máme zkušenosti s kajakem.

Level zero,” odpovídá můj muž, docela hrdě. Jeho vtípek sklidí úspěch, Američani taky přitakávají, že jsou na tom podobně. Což nás trošku uklidní, nebudeme jediní zelenáči.

Po krátké instruktáži, jak zacházet s pádlem, vyrážíme na širé moře. Máme dvojkajak, takže pádluju spolu s Lukášem. Sedím vepředu. Před námi je asi 30 min úsek na první pláž, kde si dáme malou pauzu. Ruce začínám cítit přesně po 5 min pádlování, jsem zvědavá, jak budu vypadat, až to tady skončíme. Očekávám nejhorší, ale kupodivu nám to docela jde. Rozhodně líp než Amíkům, trošku se chudáci točí na místě, nakonec se jim podaří kajak vyrovnat, ale pořád máme před nimi spolu s Corradem solidní náskok.

Corrado vysvětluje, že odpoledne má dost foukat, proto jsme museli vyjet v 10 hodin. Zatím je hladina relativně klidná, občas nám ukáže, kudy máme jet, protože z moře sem tam trčí balvany. Po chvilce se do toho s Lukášem dostáváme a začínáme si to užívat. Je to makačka, ruce už docela křičí, ale když se nám podaří chytnout tempo a pádlujeme společně, je to moc fajn pocit.

Podmořská nádhera, ze které jsem málem spolkla šnorchl

První pauza je krátká, ale Corrado nám slibuje, že ta druhá, ta bude stát za to. A nekecal. Dopádlujeme docela zdárně (znáte to, takové ty partnerské pošťuchovačky jako “Hej, přestaň na mě šplouchat!” , “Můžeš prosím tě pádlovat podle mě, jak tě mám asi tak vidět, nemám oči na zádech!”, “Ježíš furt to neříkej levá, pravá, vidím, že pádluješ doprava, ne,”  – to jen pro umocnění atmosféry, abych vám tady nevěšela bulíky na nos, že jsme pádlovali s jedním prstem v nose a s piňa coladou v druhé ruce, celou dobu jsme se hihňali  a byli na sebe jako cukrouši) a rozhlížíme se po té pidi pláži, na které jsme právě zaparkovali.

Je totiž doslova pidi. Později zjišťuji, že se jmenuje Punta Molara. Má asi 15 metrů a kolem vybíhají skaliska. Moje opičí já zajásá a už se vidí, jak po šutrech skáče a dělá super selfiečka. Nejdřív ale přichází na řadu šnorchlování. Corrado nám s sebou vzal šnorchly s brýlemi, takže si je bereme do parády a jdeme na to.

Punta Molara - šplháme po kamenech
Punta Molara – šplháme po kamenech

Pane bože! Sotva se potopím, málem nadšením spolknu šnorchl. Je to totiž nepopsatelná krása. Kolem nás krouží asi stovky malých rybiček a vždycky, když mezi ně vplujeme, tak jen ladně změní směr, ale jinak vypadají, že je naše přítomnost moc nestresuje. Jsem z toho nadšená jak pětileté děcko. Koukáme, kde co je. Tu plave duhová rybka, tady je nějaká veliká, tam je obrovský kámen.

Kdybych musela říct, co z toho dne je pro mě větší zážitek, jestli potápění nebo kajak, budu doufat, že omdlím a vyhnu se tak nutnosti odpovídat.

Na pláži strávíme asi hodinku. Projdeme si ji (ujít těch 15 metrů na délku není popravdě tak těžké), lezeme po skalách a já jsem hrozně ráda, že mám tak akčního muže, který za tento kajakový výlet do ráje může.

Kameny na pláži Punta Molara
Selfie s kameňáky na pláži Punta Molara

Mimochodem, kdyby vás někoho zajímalo, kde jsme na ty kajaky přišli, tak tady. Až budete na Sardinii, běžte do toho, je to zážitek.

A tímto, přátelé, končí mé dnešní sardínské povídání. Příště už se s vámi posunu o něco jižněji, do vesničky Costa Rei. I tady je co objevovat, takže se můžete těšit na další historky a fotky plné mo(d)ře.

Mějte se zatím krásně!

S láskou k písmenkům na cestách

N.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *