Víte, co je tragédie? Že jsme ze Sardinie zpátky už víc než měsíc a já se pořád nepustila do článku. Teda teď jo, ale bude mě to stát síly, abych si vybavila, co všechno jsme vlastně prožili. Ale nevadí. Aspoň se tím vzpomínáním trošku zahřeju tady v té ukrutné zimě.
Tu údolí, tu kopce a planiny
Když jsme opouštěli Straulas a nejmilejší sardinskou tetu, u které jsme bydleli, měli jsme co dělat, abychom to při příjezdu do Costa Rei neoplakali. Ne že by se nám místní ubytování nelíbilo, ale už od prvního pohledu bylo jasné, že tohle místo postrádá to srdíčko, co do něj dávala paní Caterina. Holt ne všichni lidé na Sardini dělají všechno z lásky a někteří dělají pronájmy jen pro peníze.
Ale ještě skočím kousek před tím, než jsme se do Costa Rei dostali. Projížděli jsme celým ostrovem ze severozápadu na jih, takže nějakých 220 km. Během jízdy autem jsme pozorovali, jak je ta Sardinie zvláštní. Chvilku máte na dohled velké kopce, pak jsou planiny, pak zase zvláštní stromové paloučky a najednou zjistíte, že projíždíte něčím, co je tak trochu přírodní park. Anebo vystoupáte do městečka Lanusei, z totálně prosluněného údolí do trošku děsivé mlhy. Různorodost jak vyšitá.
Jak už jsem říkala, naše ubytování v Costa Rei nebylo tak úplně od srdíčka, ale nevadí. Přece jsme sem nepřijeli od toho, abychom seděli doma na zadku. Vyrážíme poznat okolí místa, kde bydlíme. Nejvíc se těším na to, že pláž máme tentokrát jen 300 m od naší chajdaloupky, paráda. Doufám, že bude stát za to.
Stojí! Je to tu zase úplně jiné, než pláže ve Straulas a okolí. První den jsou obrovské vlny. Odvážíme se do nich vlézt, ale na moc dlouho to není. Za chvíli se začne dost strašidelně smrákat a není pochyb o tom, že přijde vydatný déšť. Čas na útěk zpátky do našeho nového příbytku.
Fotbalový ráj? Jo, na Sardinii jsi správně, muži můj
Po pár dnech lenošení na pláži nás čeká výlet, ze kterého popravdě nejsem tak unesená, jako můj chlap. Jedeme na fotbal do Cagliari. Místní tým tu má hrát s Bolognou, za kterou hraje i český hráč Láďa Krejčí. Lukáš je celý natěšený a já jen doufám, že to rychle uteče a že mě to třeba bude taky trošku bavit (neberte si to špatně, fotbal jako dobry, ne že bych ho nesnášela, ale mám problém vydržet se dívat vkuse na film, natož na fotbalový zápas. Neléčí se to prosím vás někdy tady ty problémy s pozorností?).
V Cagliari naštěstí docela v pohodě zaparkujeme, ale ke stadionu je to ještě kus cesty. A zrovna docela peče slunko. Poslední kilometr se rozhodneme svézt busem, do kterého se málem nevlezeme, je totálně narvaný – hádejte, kam všichni jedou. Pokus koupit si lístek na bus vzdáme (lítky se kupují v takové srandovní krabičce až v autobusu) a doufáme, že do tohoto davu lidí by se žádný revizor dobrovolně nevydal.
Máme pravdu. Bus nás vyplivne kousek od stadionu a my jsme naštěstí žádnou pokutu neplatili (to je něco na mě, já a porušování pravidel, vždycky mám tep tak tisíc a chvilku před omdlením). Taky mám kopr z davu lidí, to mi dělá trošku špatně (když o tom tak přemýšlím, jsem vlastně docela problematický jedinec, kterému pořád něco vadí, radost se mnou cestovat). Takže pohled na šííílené fronty mě úplně netěší, navíc nám začíná pěkně kručet v břichu. Narveme do sebe nějaký párek v rohlíku (i s cibulí, zajímavé, ale dobré) a jdeme čekat do fronty.
Lidi jsou jak na trní. Očividně jsem tam jediná, která není úplně zatažená do dnešního dění. Všichni vypadají natěšeně. Jdeme si sednout na svá místa a já zjišťuju, že to nejsou naše místa, sedíme blbě. Opět se o mě pokouší lehký infarkt a zaháním představy, že nás uprostřed zápasu bude nějaký Taloš vyhazovat a nadávat nám, že tam nemáme co dělat. Fotbal začíná.
Je mi 8 a žeru fotbal
Heleďte, já mám ráda sport a dokážu pochopit, že lidi jsou fanoušci, fandí svým týmům a tak, tomu rozumím. Ale že se z vás stane totální maniak do fotbalu už ve vašich 8 letech?! Neuvěřitelné. Před námi skandují dvě holčičky v tomto věku a jsou k nezastavení. Kdykoliv zařvou lidi v kotli napravo od nás, nenechají se zahanbit. Prožívají celý zápas naplno. A s nimi i zbytek stadionu. Je to neuvěřitelná darda, nikdy jsem nic podobného neviděla a asi ani neuvidím.
Místní skórují poprvé, podruhé a provizorní stadion div, že nespadne (jo, provizorní, Lukáš mi říkal, že mají teprve stavět nový). I přesto, že místní fotbalem žijí, všechno probíhá slušně. Rodiny jsou očividně zvyklé chodit na fotbalové zápasy s dětmi, je jich tu plno, lítají po tribuně a jsou úplně v pohodě. Nejsou tu žádní blbečci, kotel je hlasitý, ale spořádaný. To je bezva. Je to prostě jedna velká show.
Po fotbale frčíme plní zážitků zpátky do Costa Rei. V jediné pizzerie, co tu je, si objednáme pizzu s sebou, k tomu pivo a jdeme si udělat piknik na pláž. V tu chvíli není nic, co by mi chybělo. Všechno je správně a je tak, jak má být.
Plážoví povaleči ve svém živlu
Tentokrát jsme nedělali tak velké výlety po plážích v okolích jako ve Straulas, ale i tak jsme byli na dalších, ze kterých stojí za zmínku Villasimius. Rozhodně nepatřila k nejkrásnějším, ale byla dost zajímavá. Na rozdíl od ostatních pláží, které jsme doposud viděli, ji nepokrýval čisťounký, téměř bílý písek. Byl šedý, místy až černý.
Jenomže písek nebylo to největší překvapení, co nás tu čekalo. Ten podmořský svět, to je něco, co bych mohla sledovat hodiny. S naší super Decathlonovou maskou jsem vyrazila šnorchlovat k útesům. Člověk sice musí být trošku mrštný a dávat bacha, aby se neodřel o nějaký šutr, který vyčuhuje, ale zato vidí spoustu ryb, které se mezi kameny prohání.
No takže si prostě šnorchluju, šnorchy šnorchy a najednou si periferním viděním všimnu, že kolem mě plave nějaký pták. Nebo kachna. Nevím, co to je, ale trošku mě to znepokojuje. Má to velký a ostrý zobák. Snažím se tvářit neutrálně a předstírat, že tu vůbec nejsem, nebo že jsem taky jen kachna. Ale určitě ne ryba, protože ta bestie je žere!! Normálně se potopí a tím svým ostrým zobačiskem pronásleduje ryby a bezostyšně se jimi cpe (ne že my bychom si ryby na Sardinii nedopřávali, že).
Asi po 5 minutách jsem si na ni zvykla, ale pořád to bylo trošku divné, že mým šnorchlovacím kámošem je zabijácký kachnopták.
Ne, kecám. Ve skutečnosti jsem byla nadšená jak děcko, že se můžu koukat na to, jak loví ryby. To prostě v Brně jen tak nevidíte.
Největší bouřka, co jsme kdy zažili
Víte, jak jsem říkala, že jsme sem nepřijeli sedět na zadku? Ha. Haha. Pravda pravdoucí, jen by vám nesmělo 3 dny v kuse lít jak sviňa a bouřit o sto šest! Začalo to nevinně. Vlastně ne, začalo to úplně hrozně. V noci mě probudila děsná rána a Lukáše taky.
“Co to bylo?!”, ptám se poněkud hystericky.
“Jen bouřka, neboj, to přestane, spi,” uklidňuje mě Lukáš.
Stačí pár sekund a nalepím se na svého muže jak žvýkačka. Ty rány jsou jak z děla! Ne, je to, jako kdyby vám vedle ucha vybuchla bomba. Neuvěřitelné šupy. Do té noci jsem žila v domnění, že bouřky mám ráda. Pokud si to myslíte taky, neváhejte a zajeďte si na Sardinii, uvidíte, že jste se šeredně sekli.
Toto dobrodrůžo se opakovalo i následující den a noc. Nemusím asi říkat, že noc byla opět horší, než to bylo přes den. Z nebe padaly provazy vody. Neustále nám vypadávala a zase zpátky naskakovala elektřina, z čehož šílela hlavně naše klimatizace, která nevěděla, jestli má být vypnutá nebo zapnutá (teda ne že bychom ji potřebovali, měli jsme v noci stěží 20 stupňů). Blesky prořezávaly oblohu a i přes zavřenou dřevěnou okenici dokázaly osvětlit celou místnost.
Já se snažila nepropadat do stavů úzkosti a paniky v jednom. Nesnáším bouřky na Sardinii.
Naši příjemnou a čistou Sardinii vzala voda
Po třech dnech dešťových záchvatů se konečně vyčasí. Jdeme zjišťovat škody. Padá nám brada hned, jak vylézáme z baráku. Všude jsou veliké nánosy písku a bordel. Ale největší spoušť je na pláži. Voda v kombinaci s pískem podemlela na některých místech chodníky vedoucí k moři. Odpadkové koše zatavené do betonu vyrvala spolu se značkou, která vítá návštěvníky pláže. Všude jsou keře, větve, plasty. Nezbyl ani kousek vstřícnosti, který tu doteď panoval. A tak si zase na chvilku připomeneme, jak jsme pořád malí páni oproti přírodě a že když si usmyslí, rozmáčkne nás mezi prsty jako otravný hmyz.
Naše dny na Sardinii se pomalu chýlí ke konci. Poslední výlety jsou do jednoho přírodního parku, kde vidíme jelínky (Sinnai) a do městečka Pula (jojo, jmenovec toho chorvatského).
Poslední den vyrážíme směr Algero, kde strávíme noc před odletem. Cestu do něj si rozhodneme zpříjemnit návštěvou přírodní rezervace Giara di Gesturi. Mají v ní být divocí koně. Moc od toho neočekáváme, ale čím víc stoupáme do kopce, začínáme doufat v to, že uvidíme něco moc hezkého.
U vstupu do rezervace stojí banda divně vypadajících staříků. Podezřívavě se na nás dívají od doby, co přijedeme, parkujeme a jdeme k nim. Později to docela chápeme, jsme tady totiž asi jediní návštěvníci za celý den. Dědové nám nabídnou, že si můžeme půjčit některé z místních rozvrkaných kol, abychom se skrze rezervaci pohybovali rychleji. A to do konce zadarmo, resp. za malý příspěvek jednomu z nich, který tu nejspíš i bydlí.
Jeho příbytek mě dost fascinuje, vypadá to, jak kdyby k sobě poslepoval všechno, co zrovna měl po ruce. Chvilku mi trvá, než od toho čehosi dokážu odtrhnout oči, ale nakonec vyrážíme poznávat krásy přírody. Pán, od kterého jsme si koupili mapu, nám ukázal, kde by se měla zhruba pohybovat rodinka koníků, takže víme, kam jet.
Jako z jiného světa, toho korkového
Tato rezervace je hodně zvláštní místo. Všude rostou korkovníky a tušíme, že ta neznámá nasládlá vůně, která tu všude visí, jde z nich. Lukášovi to nedá a jde si sáhnout na kůru jednoho z nich.
“Měkká, je to sranda, sáhni si taky,” vybízí mě. Položím kolo na zem a i já si jdu osahat stromy. Jsou krásné, měkké a voní. Všechno je tady zvláštní, napůl se cítíme jak v hobitíně, korkovníky nejsou totiž úplně velké stromy, navíc tu jsou po cestě takové prťavé příbytky, které asi mají sloužit jako přístřešky pro koníky.
Jedeme pořád dál, ale koníci nikde. Zato potkáme stádo oveček. Je to tak rozkošná podívaná, že na chvíli zastavujeme a děláme povinnou foto přestávku. Čas nás ale tlačí, a tak vyrážíme dál.
Máme štěstí! Po pár minutách jízdy si všimnu malého hloučku koníků. Málem jsme kolem nich profrčeli bez povšimnutí, tak potichu si postávají a okusují keře. Jeden z nich se drbe o korkovník, další neúčastněně postávají opodál. Vůbec nás neřeší, nevšímají si nás. I tak pro jistotu vždycky udělají pár kroků vzad, když my uděláme vpřed.
Je to kouzelná chvilka. Korkovníky voní, koníci podupávají a já se snažím moc nedojímat nad tím, jak je ta příroda krásná. A jak nás jednou bude mrzet, jak moc si ji zničíme. Nic, plaším negativní myšlenky a užívám si té chvilky. Bohužel na obdivování nemáme už moc času, a tak vyrážíme zpátky. Po cestě se ještě kocháme pohledem na nebesky krásný západ slunce a frčíme do Algera. To definitivně uzavírá naše sardinské dobrodružství.
Do Algera přijíždíme za tmy. I tak se rozhodneme, že si ho ještě projdeme. Vůbec se nedivíme, že se mu přezdívá malá Barcelona. Vypadá totiž jako mini kopie tohoto města.
Nakonec padáme vyčerpaní do postele a poslední noc na Sardinii prospíme beze snů.
Ten bordel jste tam odnesli vy, vy darebáci z Česka!
Heleďte, prostě si zapište za uši, že naše cestování nikdy nemůže být bez trošky toho adrenalinu a důvodu k nasrání. Zpětně se tomu člověk naštěstí vždycky zasměje (skoro, třeba přes rok staré historce, kdy nám vykradli v Černé Hoře – v tom státě, ne ve městě u Brna- auto a rozbili nám taky okno od auta, abychom se nenudili, se pořád ještě úplně nechechtáme, ale zpátky na Sardinii).
Než jsme vyrazili na letiště, řekli jsme si, že radši pořádně vypucujeme auto, které jsme si tu půjčili od jedné společnosti. Četli jsme pak docela krušné hodnocení zákazníků, že umí dávat zpětně pokuty za špatný stav auta. Takže neleníme a jedeme k myčce aut, kterou nám doporučila naše poslední “bytná”, velmi milá ženská.
To si tak čistíme auto, vysáváme ho a najednou k nám přiletí nějaká Italka, která před chvilkou křičela na jednoho pána, co taky umývá auto. Podle toho, jak lítá tam a zpět a vypadá u toho děsně důležitě, odhaduju, že tu pracuje. Spustí na nás něco jako:
“Mama mia, signore, signoro, terible, ejtaptajtaútgaajthútuahtahtúahtpahtaphtaphtpahtpahtp.” Asi tolik jí totiž rozumím.
Přitom máchá rukama a ukazuje na popelnice, u kterých leží nějaký bordel – lehátko, něco, co kdysi mohl být nafukovací člun, no prostě tam někdo vyskládal obsah svého auta.
“Sorry, we speak only English, ” odpovídám jí a bezradně krčím rameny. Její jediná reakce je, že ukáže na něco, co vypadá jako kamery a řekne:”Kamera”. A nasupeně odchází otravovat svým řevem lidi vedle nás.
Jasně, že mi dochází, oč jí jde. Snaží se na nás hodit to, že za ten bordel u popelnic můžeme my, že jsme to tam vyskládali. Tak to teda ne, holčičko! Docela solidně to ve mně vře. Ať se z těch svých kamer třeba podělá, nic tam stejně neuvidí. Bez tak ani nefungují. Jsem docela vytočená, je mi jasné, že potom, co navíc zjistila, že jsme cizinci, bude nejjednodušší říct, že jsme to určitě udělali my. Naštěstí lidé čistící auto vedle nás vypadají, že jim taky dost leze na nervy a navíc viděli, že my tam žádný borčus neodvezli. Takže jí něco říkají a já se rozhodnu tu kozu italskou ignorovat.
Odjíždíme a jen si říkám, že toto by se u nás nestalo. Dojet do myčky jako zákazník a dočkat se toho, že mě tam nějaká naondulovaná Pamela jak z devadesátek osočí z odkládání bordelu. Mě! Takovou zodpovědnou duši. Ano, vím, je to takový debilní argument “toto by se u nás nestalo”, ale trošku mě to vlastně těší. Myslím si, že spousta Čechů to totiž pořád ještě říká naopak, jakože u nás v Česku věci nefungují. Kamarádi, fungují občas lépe než jinde. O tom jsme se koneckonců přesvědčili za pár minut poté, co opouštíme myčku.
Pro jistotu vám strhneme platby za dvě plné nádrže, ano? Děkujeme a fajn den
My jsme fakt nechtěli tankovat na těch šílených automatických benzinkách. Fakt ne. Ale prostě se to stalo. Nic jiného poblíž nebylo a my museli odevzdat vypůjčené auto s plnou nádrží. Tož jsme si řekli, že na tom přece nemůže nic být. Nakonec jsme s pomocí dvou švarných italských jinochů došli na to, jak se to dělá. Jsme spokojení, odjíždíme. Lukáš kontroluje účet, peníze se mu strhly za plnou nádrž, můžeme jet.
Jenže ejhle. Ujedeme sotva pár metrů a mému muži pípne smska hlásající, že z karty odešla další platba. Lukáš dupne na brzdu, bere mobil do ruky a nevěřícně zírá na stav účtu.
“Ti kreténi mi strhli další platbu za plnou nádrž!” Křičí a říká něco ve smyslu, že na Sardinii se už příště můžeme pěkně vysardínovat, protože toho má za dnešek už dost. Snažím se ho uklidnit, že to nebude tak zlé a že to určitě vyřešíme. I když v klidu úplně nejsem a bojím se, že to nebude jen tak.
Long story short – na benzince jsme se prvně nemohli domluvit ani rukama nohama s borcem, co anglicky fakt neuměl. Naštěstí nějaká starší paní poblíž, asi zákaznice, anglicky uměla. Potom, co slyšela náš problém, nám vysvětlila, jak to na Sardinii funguje (a později, jak mi řekl můj Itálie znalý tatínek, to tak funguje i ve zbytku země – na benzinkách, kde mají tyto samoobslužné čerpací pumpy, vám vždycky jen tak pro jistotu strhnou nějakou částku navíc. Jako zálohu, kdyby váš účet/karta nebyly úplně v pořádku, zřejmě. Pak ji vrátí, ale může to pár dní trvat. Takže nám takto strhli jak peníze za benzin, což bylo přes 100 € (to je v pořádku), plus další poplatek prostě jen tak, což bylo přesně 100 € (to už nebylo úplně v pořádku).
Peníze nám naštěstí přišly na účet zpátky ještě ten den, ale stálo nás to nervy. Přišlo nám to jako dost nešťastný systém. Představte si, že člověk ty peníze nutně potřebuje, neví, že se toto děje a může se jít klouzat, protože 100 € se mu vrátí třeba až za pár dní. No síla.
Letíme domů
Cesta na letiště a domů už proběhla úplně v klídku. Auto jsme odevzdávali se staženými půlkami, ale nikdo neřekl ani ň (ještě aby jo, jsme ho čistili, ty brďo, o tom si naše auto může nechat kolikrát jenom zdát). Nasedli jsme na letadlo a asi o dvě hodinky později jsme si už na bratislavském letišti vyzvedávali snubní prstýnek mého muže. Který jsme si tu pro jistotu odložili ve ztrátách a nálezech na celé 3 týdny, že ano.
Kdybych měla shrnout do jedné věty všechny 3 články, které jsem o našem cestování po Sardinii napsala, bylo by to: Fakt se vydejte na Sardinii a užijte si naplno jedny z nejkrásnějších pláží v Evropě, ne-li ty úplně nejkrásnější.
Jsme moc rádi, že jsme se odhodlali na tuhle cestu vypravit. Sluníčko sice nesvítilo vždycky (a teď to myslím i jako metaforu k našim zážitkům), ale nakonec byla duha a azurovo.
Děkujeme, Sardinie. Doufám, že se s tebou zase někdy setkáme.
S láskou k písmenkům na cestách
N.
