Postřehy ze života jedné copywriterky
Čeho se bojíte? Kdybyste se na tuto otázku zeptali dětí ve školce, tak nejspíš do vteřiny začnou lítat naprosto konkrétní odpovědi. Tma! Pavouci. Bubáci. Hadi. Čarodějnice. Paní učitelka (to, že je čarodějnice a paní učitelka u sebe je jen čistě náhoda). Prostě je to jasné jako facka. A dokážete ty svoje strachy pojmenovat i dnes? Tak schválně. Pokračovat ve čtení “Proč je dobré mít své strachy a umět je pojmenovat”
Ráno jsem přišla do práce a smála jsem se tak, až mi tekly slzy. Jo, to se mi sice občas stává (fakt mi někdy stačí málo a brečím smíchy), ale tohle, to byl úplně jiný level. Přivedlo mě to na myšlenku, jak je vlastně super, když se někteří lidé umí opravdu od srdce zasmát sami sobě. Pokračovat ve čtení “Neberte se moc vážně, i když na vás všude mrká Nicolas Cage”
Loučení a odcházení. Kolikrát za život si tím procházíme? Možná až neúnosně moc. Hlavně když si uvědomíme, jak je tento rituál většinou krátký v porovnání s tím, jak dlouho jsme byli toho, co opouštíme, součástí. Mě se toto loučení a odcházení za poslední dva roky dotýkalo docela často. Tím posledním a pořád ještě hodně čerstvým, je odchod z mého milovaného sboru. A tak, moji sboristé, věnuji tento článek vám. Abyste věděli, že toto loučení je pro mě důležité a nechci ho odbýt. Protože jste pro mě důležití vy a to i přesto, že vás opouštím. Pokračovat ve čtení “Pro mé sboristy s láskou”
To máte tak. Už delší dobu mi vrtalo hlavou, že by možná stálo za to sjíždět brněnské kopce a kopečky na koloběžce. Ale pak jsem ten nápad zase rychle zahnala. Stojí to peněz, že jo a ty člověk potřebuje pořád a to přece na užitečnější věci, než nějaká dvě kolečka. A taky, Nikolo, je ti 26, nezapomínej na tu dvojku před tou šestkou. Fakt už bys mohla vyrůst z takových infantilních kravin. Pokračovat ve čtení “Je mi 26 a jezdím na koloběžce. A náramně mě to ba”
Tak schválně. Kdy jste se naposled nad něčím divili? A teď mám na mysli nad něčím, co nám na první pohled připadá úplně normální. Běžné. Co ani není hodno údivu. Ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že je to vlastně úplně naopak. Pokračovat ve čtení “Proč se umí děti divit krásně a proč by to od nich dospěláci měli okoukat”
Každý z nás se občas stává nechtěným svědkem náhodných rozhovorů. Nevím jak vás, ale mě to děsně baví. Potvrdilo se mi totiž, že největší líhní filozofických otázek jsou rozhovory v MHD, které se tam odehrávají (možná ta zkratka znamená Moudré, Hloubavé Duše?). A tak se s vámi v tomto článku podělím o jeden takový z kraje března, který mě přivedl k dumání nad ženami a jejich vlivem na svět okolo. Pokračovat ve čtení “Střípky z MHD: Když řikám že remcáš, tak remcáš. Aneb ženy nejsou hlavou, ale krkem”
Takto nezní začátek povedeného vtipu (omlouvám se všem, kteří si chtěli přečíst nějaký joke), ale koncertního turné pěveckého sboru ve Švýcarsku. Právě tím jsme ho totiž začali. Bunkrem. Pokračovat ve čtení “Co se stane, když se potká 60 zpěváků ve švýcarském bunkru?”
Minulý týden jsem měla takovou malou přednášku. Sice v komorním počtu, ale vůbec to nevadilo. Moc dobře se mi vykládalo a byla jsem nesmírně ráda, že když jsem se na něco zeptala, vždycky někdo odpověděl. A někteří dokonce mluvili i bez vyzvání, takže za mě paráda. Ale přesto tam bylo pár much, třeba můj počáteční kámoš stresík. Pokračovat ve čtení “Kterak jsem přednášela o tom, jak psát titulky a byla z toho trochu ve stresu”
To máte tak, že letíte do Barcelony. Děsně se těšíte a pak dostanete málem záchvat štěstí, protože zjistíte, že je u moře. A zjistíte to až v letadle těsně před přistáním, protože letíte nad masou modroučké vody pod vámi. Ano, čtete správně. Já jsem prostě zeměpisný ignorant level 1 000. Pokračovat ve čtení “Projíst, prochodit a prožít Barcelonu, ve které se líhnou žraloci a kvítka pěstují v petkách”
Zatnout zuby a napsat svůj názor. Znovu vysvětlit, že to není dobrý nápad a překousnout ten nepříjemný pocit handrkování. O čem že je řeč? Přece o slůvku ne, které je pro copywritera tak důležité. Pokračovat ve čtení “Proč se jako copywriter pořád učím říkat ne”