Takto nezní začátek povedeného vtipu (omlouvám se všem, kteří si chtěli přečíst nějaký joke), ale koncertního turné pěveckého sboru ve Švýcarsku. Právě tím jsme ho totiž začali. Bunkrem.
Ale abych to vzala pěkně od začátku. Pro ty, co byli ušetření mé sborové agitace (myslím to moje věčné “Jo, zpívám ve sboru, jestli to náhodou nevíš. A jsme fakt dobří, máme koncerty, dojdi. A jestli umíš zpívat, rovnou se stav na konkurz. Jo a mimochodem jsme fakt dobří, už jsem to říkala?”) – dvakrát týdně chodím zpívat. S dalšími cca 60 nadšenci. No a tentokrát jsme s naším sborem ČAS vyrazili na týdenní turné do Švýcarska. A že to stálo za to.
Bu bu bu aneb kdo se bojí, nesmí do bunkru
Nás zkušenější zpěváky, kteří jsme ve sboru nějaký ten pátek, příliš nerozhodilo, když nám pan sbormistr oznámil, že i tentokrát budeme ubytovaní v bunkru. Tím jsme si totiž prošli dva roky zpátky, kdy jsme jeli do Švýcarska na soutěž. Nováčci však vypadali krapet vyděšeněji. “A to jako fakt bunkr? Jako bunkr bunkr? Jakože okna nejsou vůbec?” Tak tak, milí přátelé. Okna nejsou vůbec. Takže jako fakt nevíte, jestli jste upadli do spacího kómatu před pěti minutami, hodinami nebo roky. Anebo jestli už je zítřek, včera nebo příští rok. Prostě netušíte.
Takže slovo bunkr vlastně i tentokrát fungovalo jako nejvíc “wow” efekt. A funguje mimochodem doteď – kdykoliv někomu řeknu, že jsme byli ve Švýcarsku a zmíním se o bunkru, tak už ho nezajímá vůbec nic dalšího. Žádná hudba, umění, že jo, tvrdá fakta – kolik paland nad sebou, kolik vás tam bylo a na kolika metrech čtverečních (lidi jdou fakt jenom po senzacích, to je hrůza toto).
O to větší bylo naše překvapení, když jsme zjistili, jak to s tím ubytováním doopravdy je. Bunkr to sice byl, ale nacházel se pod víceúčelovou halou, ve které jsme měli k dispozici parádní kuchyň (s okny), sprchy a záchody (s okny) a dokonce i tělocvičnu (s okny). Takže si dokážete představit, jak jsme byli šťastní, když jsme po 13 hodinovém trmácení v buse našli v Trubschachenu (to je městečko, kde byla naše bunkr základna) takovou nádheru.
Vínečko jako na Moravě
Než budu pokračovat dál, musím si tu odložit jednu poznámku: Švýcaři jsou velmi pohostinní (přinejmenším ti naši byli). Moc mile nás přivítali, ač jsme přijeli o půl 11 večer. Čekala na nás sklenka (a ne jedna) bílého a dobroty z místní sušenkárny Kambly. Ničím jsme samozřejmě nepohrdli a nadšeně žvýkali a popíjeli o sto šest. Dlouho nám to ale nevydrželo. Znavení cestou jsme se šli rádi seznámit s bunkr ubytovnou, která byla prakticky stejná jako při naší poslední návštěvě ve švýcarském Montreux v roce 2016: dvě místnosti s palandami těsně u sebe (až na to, že tentokrát jsme byli namíchaní holky i kluci dohromady), jedna umývárka, kuchyň a společný prostor. No big deal, žádné další složitosti.
Jakmile jsme si každý urvali svoji matraci, program byl jasný – spát.
Fakt se nedívejte na horory v cizí zemi a v cizím domě
Prosím vás, nedívejte se na horory ani hororové seriály na místech, které neznáte a když dalších 59 lidí spí. Fakt ne. Blbej nápad. Já totiž trpím takovým tím syndromem, který vás zachvátí pokaždé, když spíte někde jinde než doma na své milované posteli. Už od pěti ráno hypnotizujete hodiny, aby se zase o něco pohnuly. No a jak známo, v bunkru není denní světlo, takže čekat na to, až vás probudí paprsky sluníčka šimrající po tvářích, je nereálné. Tudíž mi nezbývalo nic jiného, než v 6:30 vstát a s mobilem v ruce jít doufat do jídelny nad bunkrem, že nebudu jediná, kdo už nemůže spát.
No. Byla jsem. A jak už jsem říkala, fakt není dobrý nápad se dívat ve tmě v cizí zemi a cizí místnosti na seriál jako je The Dark. Naštěstí jsem přežila, nikdo mě neukradl a za hodinu jsme už vesele snídali v pěti lidech.
Když u zpívání posilujete
Do Švýcarska jsme se sborem vyrazili koncertovat. Každý den nás čekal asi hodinu a půl dlouhý koncert v některém z místních kostelíků. Asi vám nemusím říkat, že to byl docela záhul. Jedna z nejvtipnějších věcí na tom je, že nás po týdenním zpívání bolely nejenom hlasivky, ale hlavně ruce. Protože jak člověk pořád drží ty koncertní desky s tunou not…no posilovna jak nikdy.
Hudba jako jazyk, kterému rozumí všichni
Celkem jsme měli 6 koncertů a jeden neoficiální pro ty nejhodnější posluchače na světě – školčátka. Každé vystoupení mělo něco do sebe a každé bylo v něčem jiné. Jisté ale je, že jsme ho pokaždé prožívali tak, jako kdybychom zpívali poprvé. A věřte tomu, že je to ohromně uspokojující pocit, když vám Švýcaři nadšeně tleskají potom, co jste zazpívali v jejich spešl němčině tamní lidovku. Anebo potom, co vám dávají standing ovation, ač z těch českých lidovek nerozuměli ani slovu.
Ale možná se pletu, hudba je přece univerzální jazyk. Někdy ta slova opravdu nepotřebujeme.
Na co budu dlouho vzpomínat
Co mě překvapilo z celého zájezdu nejvíc?
- Že jsou Švýcaři ohromně dobrosrdeční. Takovou dávku energie jsme snad nedostali na žádném koncertě. Někteří byli až bezprostřední. Při vybírání dobrovolného vstupné, u kterého jsem byla i já, mě jedna paní objala. Druhá řekla, že něco takového ještě nikdy neslyšela. Jeden pán pak nadšeně vysvětloval, že zná Pálavu a jestli ji známe taky, protože to víno tam je fakt super. A asi tisíckrát jsme si vyslechli, jak jsme skvělí, že moc děkují a že máme přijet zas.
- Jak je Švýcarsko krásná země. Já jako tušila, že je, ale teprve teď, když jsme projížděli okolní vesničky, si to člověk mohl vychutnat naplno. Místní tradiční stavení s barevnými okenicemi, okolo ovečky, hory, všude kopečky. Ach.
- Každý den jsme měli boží obědy. Dvakrát nám dokonce vařily děti z místní školy, pro které to byl takový malý projekt. Dokonce si i vyhrály s přípravou, na stole byly české a švýcarské vlaječky, na tabuli napsáno “Dobrá chuť.” Rozkošnost level tisíc.
- Kdybyste náhodou někdy zavítali na koncert do slavného koncertního sálu KKL v Lucernu, rozhodně si nezapomeňte vypnout mobil. Asi to není nic příjemného, když kvůli vašemu vyzvánění zastaví celý orchestr, dirigent se na vás vyčítavě dívá asi minutu a s ním celý sál. True story (paní průvodkyně říkala).
- Pane bože já a zeměpis. Zase mě dostalo, že hlavní město není Curych ale Bern. Hanba, Nikolo, už se někdy krucinál podívej na mapu, než do té země pojedeš!
- Že ještě nejsem tak stará a vydržím pařit tak, že jeden den spím 5 hodin a druhý 2! A přežiju.
- Tak i ve Švýcarsku se podivovali nad tím, že se jmenuji Nikola (už se mi to několikrát stalo v Chorvatsku). To je přece mužské jméno ne (dik mami a tati). Ach jo.
- Ač jsou Švýcaři srdeční, v Bernu nám na pivo přispět nechtěli. Řekli jsme si, že jim na ulici v asi 6 lidech zazpíváme nějaký ten song a že z toho určo něco kápne, ale ono prd. Asi jsme pěli falešně.
- Emmental není jenom sýr, ale krásná oblast ve Švýcarsku, kterou jsme měli tu štěstí navštívit. Až někdy budete přemýšlet, kam se v této zemi podívat, neváhejte a vyrazte sem.
- Jakou máme ve sboru dobrou bandu. Jasně, člověk se s nimi schází dvakrát týdně, ale nic neutuží kolektiv víc, než společné přespávání v bunkru, hromadné tancování na Summer Nights a vzájemná buzerace za neumývání a neutírání nádobí. Sbor je prostě láska.
A tím končí moje povídání o Švýcarsku. Jo a prosím vás, abych nezapomněla, fakt nám to zpívá. Takže až budete přemýšlet, do kterého sboru nastoupit, nebo komu jít na koncert, jsme tu my, Český akademický sbor.
S láskou k písmenkům na cestách
N.
