V tomto článku mluvím o tom, jaké pro mě bylo a pořád je stát se rodičem. O začátcích s miminkem. Bolavém a uplakaném šestinedělí. Velkém, nikdy nekončícím strachu. A taky o tom, proč bych to za nic nevyměnila.
POZOR! Jste li rodič v očekávání, berte na vědomí, že tento článek obsahuje SPOILERY! 🙂
Porodem to začíná
Vždycky jsem o sobě říkala, jak mám ráda horory. Ty chvilky napětí předtím, než zpoza skříně vybafne vrahoun, duch, příšera, cokoliv. Jak se člověk příjemně, mrazivě bojí. Ha. To jsem ale vůbec neměla ponětí, že tento strach je NIC. Nic v porovnání s tím, jak se jednou budu bát, až budu rodičem.
Nikdo vás na to nepřipraví. Na celé rodičovství. Můžete si přečíst trilión knížek, sledovat super Instáčové profily o rodičovství, poslouchat zkušené kamarádky, maminky, tchýně…stejně vám to dá takovou facku, že se otočíte o 360 stupňů.
A všechno to začíná už v porodnici, kde se většina maminek bláhově domnívá, že tam to vlastně končí (hurá, porodila jsem, mám to za sebou – ha ha, to víš že jo, ty naivko jedna..).
Údolí slzavé a mléčné
Období šestinedělí. Každá maminka ho prožívá jinak. Jaké bylo to moje? Uplakané. Fakt. Zejména první dny. Já vám brečela jak želva. Hormony, jasně. Ale taky hrozný strach o prcka. Problémy s kojením. Tak strašně, strašně moc jsem chtěla kojit a tak moc jsem se bála, že to nepůjde (nakonec kojím doteď, kdy má naše prťě už skoro rok a půl, ale tehdy jsem byla opravdu krok od toho nasadit umělé mléko).
Plakala jsem svému muži na rameni, že malého nejsem schopná nakojit, protože se prostě nechtěl přisát. Plakala jsem své mamce do telefonu, že jsem už teď hrozná matka, která není schopná nakrmit své děťátko. Do toho plakal náš malý chlapeček. Hlady? Bolestmi bříška? Nevím. Co ale určitě vím je to, že ze mě musel ten hrozný strach a stres cítit.
V noci vzhůru co tři hodiny, minimálně na hodinu, hodinu a půl kojení. Pod očima kruhy jako kráva.
Doteď si pamatuji, jak jsme do něj v prvních dnech cpali umělé mléko stříkačkou a i speciální cévkou pro novorozence, abychom do něj aspoň něco dostali. Velké strašení od pediatričky, že malý nepřibírá, jak by měl. Povinné vážení po každém kojení (když už to kojení jakž takž šlo), zapisování čísel, kolik malý přibral a stres před každou další návštěvou pediatričky.
Do toho všeho velká únava. Přes den jsem spala vždycky, když spal i náš chlapeček. V bytě byl totální bordel, ale totální. Výbuch, šílenost nad šílenost. V noci vzhůru co tři hodiny, minimálně na hodinu, hodinu a půl kojení. Pod očima kruhy jako kráva.
Můj muž, můj hrdina a nejlepší laktační
Můj muž s námi strávil doma asi tři týdny a já doteď nechápu, jak některé ženy zvládnou začátek samy. Já bych to nedala.
První den, kdy manžel odešel do práce a já byla s malým sama, jsme probrečeli oba na gauči
Hroutila jsem se zhruba třikrát denně. Byl to on, kdo mi neustále opakoval, že to bude dobré, zlepší se to. Že kdyby to kojení fakt nešlo, neumře hlady, dáme mu umělé mléko (doteď mi to zní v uších: “No tak se na to kojení přinejhorším vysereš, no! Co horšího se může stát?!”). Pořád dokola, říkal mi to pořád dokola. Nakonec to byl on, komu jsem říkala, že je moje nejlepší laktační poradkyně.
První den, kdy manžel odešel do práce a já byla s malým sama, jsme probrečeli oba na gauči. Nechtěl prso, pořád plakal. Já očima posouvala hodiny, ať už jsou konečně čtyři a manžel už dojde.
Přitom jsme měli velkou podporu. Od rodiny, od kamarádů. Nejenom psychicky, ale i materiálně (s láskou vzpomínám na ty litry vývaru, co nám přivezli tcháni a naši). Vždycky se mi chtělo brečet štěstím, když mi mamka potvrdila, že o víkendu mi dojede pomoct.
Nakonec jste na to totiž, když to řeknu blbě, sami. Sami si musíte poradit se řvoucím miminem každý den, vstávat k němu, nakrmit ho, utěšit ho.
A přesto. Přesto pro mě bylo období šestinedělí spíše doba temna, ve kterém občas probleskovaly paprsky malých radostí s miminkem. Nakonec jste na to totiž, když to řeknu blbě, sami. Sami si musíte poradit se řvoucím miminem každý den, vstávat k němu, nakrmit ho, utěšit ho. To za vás 24/7 neudělá žádná babička ani nikdo jiný.
Uf. Když si teď na to všechno vzpomenu, je mi z toho úzko. I proto, že jsem tehdy nevěřila, že ten náš prďola někdy povyroste. Že si zase budu připadat jako člověk, který má aspoň 15 min denně času JEN pro sebe. Že nebude každý den úderem páté brečet bolestí bříška a my naříkat s ním. Že se zase někdy projdu venku, aniž bych šílela strachem, že procházku prořve v kočárku. Že někdy vyjdu ven i bez nosítka nebo šátku. Že si to rodičovství budeme s mužem oba dva jednou užívat. Že se můj svět někdy bude točit zase okolo něčeho jiného než kojení a plínek. Ale stalo se to.
A přece vyrostl
Dnes má náš chlapeček skoro rok a půl. Ten strach, který jsem cítila na začátku, nezmizel. Jen se přetransformoval do více praktičtějších otázek než ty, jestli ho budu mít čím nakrmit.
Nespadne, když ho nechám běžet z kopce samotného? Fakt zvládne tu okurku pořádně rozžvýkat? Není u té TV moc často a nebude z toho magořit? Když jsem ho teď pleskla po zadku, protože mně ruply nervy, bude z toho mít trauma? Má dost vitaminů? Nepláče kvůli těm zoubkům nějak často? A další várka nekonečných otázek, které vám denní proletí asi milionkrát mozkem.
Ač je to možná pro bezdětné lidi divné, nevyměnila bych to za nic na světě. Tak strašně, strašně moc ho milujeme, že občas zapomínáme na to, jak jsme žili před ním. Tytam jsou moje otázky o tom, jakou mám vlastně v životě roli, proč tu jsem (tato věta je strašné klišé, že? Plně si to uvědomuji, ale tak to cítím). Kdyby mi někdo řekl, že můj život se ubíral směrem jakým se ubíral z toho důvodu, abychom měli našeho chlapečka, vůbec to nebudu rozporovat. S odstupem mám pocit, jakoby ty puzzlíky všechny zapadaly do sebe.
Jsou dny, kdy bych se nejraději zavřela do skříně a zapomněla na to, že jsem máma
Je to můj malý velký parťák. Každý den se učí nové věci a já se učím s ním. Nejsem vůbec, ale vůbec dokonalá máma (ne že bych si myslela, že taková existuje). Často sdílím na Instagramu fotky, kde vypadáme děsně happy a spokojení – nebudu teď popírat, že takoví nejsme, myslím si, že i naše prtě je šťastný chlapeček (aspoň v to pevně doufám, podle toho, jak se chová, když nás teda zrovna nebací něčím po hlavě…), ale. Ale.
Jsou dny, kdy bych se nejraději zavřela do skříně a zapomněla na to, že jsem máma. Kdy ho vzteky plesknu po plíně a pak se za to proklínám a přísahám, že už to nikdy neudělám. Kdy na něho křičím, protože už zase něco rozbil. Kdy si pořád něco vyčítám a slibuju si, že příště už budu lepší máma. Lepší a klidnější, už fakt.
Přes to všechno, přes uslzené šestinedělí a ceeeelý ten dlouhý proces, co následoval, bych to nevyměnila. Přes to všechno jsme s mužem každý den vděční za to, že ho máme. Děti jsou velký dar, díky nim neustále rosteme a jsme ochotní na sobě pracovat, stát se lepší verzí nás samých.
Tak snad se mi to jednou podaří, chlapečku náš. Být tou nejlepší mámou, kterou si zasloužíš.
S láskou a úctou ke všem milujícím rodičům
N.
