Měla jsem hrozně intenzivní pocit, že musím něco napsat na blog. Právě teď. Tak jsem sedla za klávesnici a cvakám a cvakám. Takové ty večerní bláboly. Snad je někdo bude číst. Tentokrát o tom, že když chodíte pěšky, máte prostě čas poslouchat své vlastní myšlenky. Anebo ty cizí.
Chodím a chodím, pravá a levá
Víte, když už jako jste velcí a dojdete do toho bodu, kdy doděláte školu (nebo se na ni vykašlete, pointa je, že už do ní nemusíte) a začnete chodit do té práce, každý den, na těch zhruba 8 hodin, tak se i z banalit najednou stávají velké věci. Třeba to, že vám ráno neujede trolejbus před nosem, jste z toho tak nadšení, že to kolegům referujete hned, jakmile dorazíte do práce. Nebo máte ten den fest dobrý oběd – to je prosím zážitek, který ve vás dokáže vydržet leckdy celý týden. Anebo začnete do práce a z práce chodit pěšky, takže najednou máte denně nachozeno minimálně 7 km. Ta poslední věc, chození, se teď stala mně.
Takže jsem začala chodit pěšky do práce a z práce. Jak říkám, pro mladého, perspektivního a studujícího člověka ztráta času a nudná zpráva. Pro pracujícího markeťáka? Dream! Proč je to pro mě přímo snové? Vám to s dovolením shrnu.
Proč je pro mě snové chodit do práce (a z práce pěšky):
- Pohnu prdelou, ty brďo! A třeba se mi v dohledné době i zmenší.
- Ještě jednou, hýbete nejenom prdelou, ale i nohama a tak. Prostě ten pohyb je v tom tak důležitý, že jsem ho musela napsat hned 2x.
- Je to ekologické! Jak sviňa.
- Můžete machrovat před ostatními kolegy a kamarády, že chodíte pěšky.
- Je to #instagramfriendly materiál, kdyby vás to zajímalo. Není nad hezké fotky po ránu, kdy se fotíte, jak jdete pěšky a zákeřně to dáváte na sociální sítě, aby vám všichni záviděli, že jste jako fakt dobří, že to děláte. Ještě jsem to neudělala, ale je to v plánu.
- Máte čas poslouchat a objevovat novou hudbu a co víc, nové podcasty! Já našla jeden peckoidní na Spotify, jmenuje se Buchty a fakt NIKDY jsem se víc nenasmála cestou do práce, jako u těchto dvou potřeštěných ženštin. Lidi se na mě sice divně dívají, když jdu naproti nim a prskám si smíchy pod fousy, ale co už. Nevím, co ty dvě holky berou, ale chci to taky.
No a když si tak chodíte pěšky z práce a do práce, tak máte čas přemýšlet nad spoustu věcí. Kdybyste se náhodou taky rozhodli jít někdy pěšky a fakt nevěděli, o čem přemýšlet, dám vám pár tipů, které mě většinou zaměstnají na celou dobu (pokud zrovna neposlouchám Buchty, což je skoro pořád).
Existenciální otázky po cestě do práce (a z práce) pěšky, samozřejmě:
- Proč jsou lidi ráno tak smutní?
- Proč jsou lidi odpoledne tak smutní?
- Proč se důchodci v šalině/buse nikdy nedrží, když nastupují a pak se děsně diví, když se řidič rozjede, cukne to a oni vám letí k nohám?
- Proč si musím kupovat šitózní boty, ve kterých mě děsně bolí pata, jakmile ujdu 1 km za den? Proč, proboha, Nikolo, jsi to zase udělala!!
- Proč mě nenapadlo už dřív, že budu chodit pěšky do práce? Třeba bych pak nemusela mít ty špekajzny navíc.
- Proč mají lidi pořád tendenci kupovat nějaké krámy a hromadit si to v bytě?
- Jak se může v zimě uživit zmrzlinárna?
- Jak na to, abych za 10 let vypadala přiměřeně svému věku, anebo nejlépe o 10 let mladší, hlavně ne jak ta uštvaná paní, co jde teď naproti mně a mračí se.
- Proč lidi nechápou, že plasty jsou škaredá, zlá, průsvitná věc a nepřemýšlí víc nad tím, kolik jich denně nakoupí?
- Jak, sakra, ty letadla můžou vzlétnout?? Nechápu, nechápu, zavařuje se mi mozek.
To jsou prosím vás jen některá konverzační témata tzv. “self to self”, která obzvláště po ránu rozhodně doporučuji. Až na některé z nich najdete odpověď během vaší pěší cesty do práce anebo z práce (dobře, můžete ji najít i během cesty v MHD, ale musí fakt stát za to), dejte mi vědět. Aspoň budu moct dumat nad tou vaší odpovědí a ten “krok sun krok” bude zase o něco barvitější.
Mějte se krásně a chůzi zdar.
P.S.: Nezapomeňte začít poslouchat podcast Buchty. Pokud máte stejně debilní humor jako já a baví vás tlachání o všem a o ničem, jděte do toho. A nemáte zač.
S pěšími písmenky
N.
