Minulý týden jsem měla takovou malou přednášku. Sice v komorním počtu, ale vůbec to nevadilo. Moc dobře se mi vykládalo a byla jsem nesmírně ráda, že když jsem se na něco zeptala, vždycky někdo odpověděl. A někteří dokonce mluvili i bez vyzvání, takže za mě paráda. Ale přesto tam bylo pár much, třeba můj počáteční kámoš stresík.
Jo a mohla bych možná říct, o čem že jsme si vykládali. Hlavním tématem byly titulky a jak je psát. Ať už jste nebo nejste copywriter, možná jste někdy museli napsat nějaký článek. Anebo prostě něco, co vyžadovalo dobrý titulek (třeba mail vašim kolegům, kteří firemní maily už z principu docela dlouho ignorují, on totiž předmět mailu je vlastně taky titulek). A co si budeme, vymyslet takový, který vám přivede čtenáře, je docela fuška. Titulek je totiž vstupní brána k vašemu článku. Pokud stojí za prd, přečte si ho fakt jen málokdo (teda kromě vaší mamky, že jo, protože maminky čtou samozřejmě všechno, co napíšete, ještě, že je máme), to je jasná věc.
Protože vás právě teď nechci zabít tím množstvím mouder, o které jsem se podělila, přikládám prezentaci, kde toto moje povídání najdete (je tam hodně obrázků, tak se na to psychicky připravte).
A jen opravdu v kostce napíšu základní postřehy o psaní titulků:
- I sebelepší článek jde zabít blbým titulkem. Pamatujte na to a věnujte mu alespoň nějakou tu minutu svého času.
- Vždycky myslete na cílovou skupinu, pro kterou článek píšete. Budou to číst maminky na rodičovské dovolené? Babičky? Puberťačky? Pište články (a titulky) pro ně.
- V titulku se snažte být konkrétní, vyhněte se obecným kecům o ničem (tzv. omáčka, pryč s ní).
- Dobře fungují čísla. Vsadím boty, že článek “13 tipů, jak naštvat vašeho šéfa hned po ránu”, bude mít větší čtenost než “Tipy jak naštvat vašeho šéfa hned po ránu.”
- Pište česky, vyhněte se cizím slovům, ať je to srozumitelné (pokud to samozřejmě nevyžaduje cílovka).
- Sloveso dokáže udělat s titulkem divy, rozhýbá ho.
- Hezky fungují kontrasty, postavte vedle sebe něco, co se prostě bije a čtenář to bude chtít rozkódovat. Například titulek “Mrkev může být nezdravá, vypadají vám po ní vlasy” dokáže vyděsit nejednoho výživového poradce, který zrovna předepsal kilo mrkve týdně své klientce.
- Titulek není shrnutí článku. Nalákejte na zajímavou informaci, která se v něm vyskytne. Ale samozřejmě nelžete, to byste pak mohli tou mrkví dostat pěkně po čumáku.
- Moudré hlavy a výzkumy ukázaly, že lépe fungují delší titulky. No fakt.
- Titulkem to jen začíná, rozhodně to u něj nekončí. Pokud chcete, aby vaše články lidé četli, nestačí se hodinu potit u titulku a během pěti minut nabouchat na klávesnici zbytek článku. Poprvé sice pár čtenářů nachytáte, ale příště už se nevrátí.
No a abych nezůstala jen u suchých pouček, tak přikládám 6 postřehů z mého povídání pro všechny z vás, které v budoucnu čeká nějaké to mluvení na veřejnosti a mají z toho trošku závrať.
- Je fajn si prezentaci aspoň jednou přeříkat a spočítat si, kolik vám to cca zabere času. Abyste pak nešíleli, že je hodina za vámi a vy nejste ještě ani v půlce. Radši ať je to kratší než delší, nechcete přece ty chudáky na židličkách zabít neustálým proudem vašich moudrých slov.
- Nebuďte ve stresu z toho, že si vás přišlo poslechnout málo lidí. Já byla a po minutě přednášení se to ukázalo jako hovadina. Když je vás méně, lidem se bude chtít víc mluvit. Je to komornější a příjemnější. Navíc jeden opravdu spokojený posluchač dokáže víc než 20 průměrně spokojených (třeba o vašem povídání napíše článek a to je fakt super pocit), kteří na vás za chvíli zapomenou. Takže prosím vás vůbec nebuďte ve stresu ve chvíli, kdy vám kolega řekne “To abychom ty přebytečné židličky odnesli zpátky ne? To bude vypadat blbě tak prázdně.” Ha, super Fildo, díky díky, moc bezva vtip!
- Přednášky jsou samozřejmě fajn, ale co si budem, diskuse jsou pro většinu účastníků ještě přínosnější. Vyplatí se proto hned v úvodu lidi rozpovídat a prostě jim dát najevo, že chcete, aby mluvili s vámi i mezi sebou.
- Pokud máte jako já problém s rychlomluvou, myslete na to a zpomalte se. Anebo si stejně jako já domluvte s kolegyní, že vám ukáže smluvené gesto, pokud se neuhlídáte a budete pálit ten svůj kulomet slov rychlostí světla.
- Jakmile vaše přednáška skončí, nebalte to hned a neutíkejte směr domů (jakože “Huráá, už jsem volná, už můžu jít konečně domů kydnout si na gauč k telce!”). Někdo za vámi ještě přijde s dotazem, hlouček méně smělých pak bude postávat opodál a doufat, že se ještě rozvíří nějaká úplně neformální debata. Tyto debaty po akci můžou být ještě lepší než během ní.
- A hlavně se nepodceňujte. Jasně, že na světě existují lepší spíkři než vy. Jasně, že se váš výklad zrovna nemusí rovnat objevení Ameriky, ale o tom to není. Každý člověk má co říct, každý ví něco, co ten druhý vedle něj ani netuší. Takže fakt nemyslete na to, že to určitě bude trapas. Nebude. A když jo, tak to holt do příště spravíte.
- Jo a nezapomeňte si pak zkontrolovat, jestli vás někdo někde nezmínil – Twitter, Facebook, Instagram atd. Je fajn aspoň poděkovat, pokud váš výkon posluchači ocení.
A co vy, jaké jsou vaše postřehy o psaní titulků nebo přednášení?
S láskou k písmenkům nejenom v titulcích
N.
