Ráno jsem přišla do práce a smála jsem se tak, až mi tekly slzy. Jo, to se mi sice občas stává (fakt mi někdy stačí málo a brečím smíchy), ale tohle, to byl úplně jiný level. Přivedlo mě to na myšlenku, jak je vlastně super, když se někteří lidé umí opravdu od srdce zasmát sami sobě.
Nicolas Cage všude, kam se podíváš
Abych vás uvedla do problému. Moji kolegové jsou veselá banda. Ale jsou dny, kdy jsou podle mě nejztřeštěnějším pracovním osazenstvem v celém Brně. Jako třeba dneska.
Kolegu Patricka (a vlastně i Adama, no prostě jsme tam všichni taková zlomyslná smečka zákeřňáků) napadlo, že by byla děsná bžunda, kdyby nicnetušícímu kolegovi Patrikovi (ano, nenechte se prosím zmást, postavy Patrick a Patrik jsou dvě naprosto odlišná individua) nainstaloval do prohlížeče Google Chrome rozšíření, které se jmenuje “nCage”. Víte, co tento skvělý doplněk umí? Inu, udělá to, že ať jdete na jakýkoliv web, na jakoukoliv stránku, tak veškeré obrázky nahradí fotkami Nicolase Cage.
Takže Nicolas Cage se na vás usmívá z Facebooku. Profilové fotky vašich přátel se najednou promění v Nicolase. Píše vám kamarádka na Facebooku, ale nevypadá jako kamarádka, vypadá jako Nicolas. Nicolas se na vás usmívá z hlavní stránky Seznamu. Nicolas je prostě úplně všude. Kdo by se z toho nezvencnul, že?!
Srandy kopec
Dovedete si představit, že my všichni, kteří jsme o tomto narafičeném Nicolasovi věděli, jsme se málem počůrali smíchy. Protože pohled na zmateného Patrika, který se snažil vygooglit něco jako “nicolas cage všude co to sakra je” a pomalu omdléval zděšením, že mu někdo hacknul počítač, prostě nemáte každý den.
Nechali jsme ho v tom pár minut vymáchat a vyklopili mu pravdu chvíli předtím, než chtěl vyrazit k vrchnímu náčelníkovi a přiznat barvu, že se mu do počítače asi někdo naboural.
Proč vám to vlastně píšu? Protože to Patrik vzal s humorem a zasmál se tomu. Říkám si, že to vlastně není něco, co každý umí. Vždycky jsem si tak nějak myslela, že jo. Že se člověk samozřejmě dokáže a měl by se zasmát sám sobě. Jasně, někdy není nálada, ale už jsem se potkala s lidmi, kteří si vždycky umí dělat srandu že všech, ale nikdy ne sami ze sebe. A to je přece hrozně smutné a omezující, no ne? Ono je dost jednoduché se urazit, nebo někoho poslat do řiťky, že jo. Ale smích, to je panečku úplně jiná dovednost.
Takže bych nám všem chtěla připomenout: neberme se moc vážně. Protože všichni jsme občas jelítka. Naletíme. Něco nechápeme nebo pochopíme blbě. Špatně vysvětlíme. Přeřekneme se (jako třeba já v prváku, když jsem při zkoušení v ZSV řekla paní profesorce místo organismus něco, co znělo dost jako “orgasmus” a všichni se mohli potrhat smíchy). Uděláme nějakou hloupost. Něco se nám nepovede (třeba mně dnešní úvodní obrázek článku, ten úsměv vypadá trošku jak nehezká růžová jitrnice, pak se na to mrkněte ještě jedno, fakticky fakt).
Ale to je přece v pořádku, ne? Vždyť by to byla hrozná nuda, kdybychom byli perfektní. Ale vlastně ne, takto to je perfektní. Když se s ostatními smějeme sami sobě. Tak na to příště pamatujme, kdyby náhodou naše vlastní ješitnost chtěla přerůst přes náš smysl pro humor a nedovolila nám zasmát se své vlastní blbosti.
Protože když to zvládl Patrik s Nicolasem Cagem, který byl úplně, ale úplně všude, tak to zvládneme i my.
S láskou k písmenkům a humorem
N.
