Pokud máte spisovatelské střevo, tak si v žádném případě nedělejte bláhové iluze, že mu někdy utečete. Ono si vás totiž vždycky najde a přitáhne zpět.
U lidí, kteří mají tendenci psát, psát, psát a pořád psát, to vždycky začíná nevinně. Třeba takto.
Je rok 2000, vám je čerstvých devět a pod stromeček dostanete krásný deníček s delfíny. Když ho otevřete, příjemně voní. Co uděláte?
A) Vezmete tužku a napíšete váš první deníčkový příspěvek ever. A propadnete tomu navždy.
B) Vytrháte všechny listy a začnete na své rodiče hystericky křičet, že jste chtěli koloběžku. Ne nějaké delfíny na deníku.
C) Deník vás nechá naprosto chladnými. Ať si klidně voní. Švihnete ho do šuplíku a najdete až při jarním úklidu v roce 2011.
D) Nesnášíte voňavé deníky. Strčíte ho do klece vašemu králíkovi, on už si s ním poradí.
Ano, samozřejmě, A je správně. Počínaje Štědrým dnem v roce 2000 se u mě spustilo to, čemu spousta lidí říká koníček. Začala jsem psát. Jenže ono když se to vezme kolem a kolem, tak se z toho občas stávala otrokařina. Posedlost! Bože, psaní byla droga. A víte, kdy se to všechno začalo zvrhávat? Nejspíš to nebylo tehdy, když jsem na základce začala psát svůj šuplíkový román a nutila příbuzné, aby si ho četli. Ani tehdy, když jsem si ve třinácti založila blog a nadšeně na něj ťukala. Období temna přišlo tehdy, když si tohoto mého supr koníčku všimli spolužáci z gymplu.
Piš a zachráníš ostatní
Asi nikoho nepřekvapí, že v hodinách češtiny jsme často dostávali za úkol napsat sloh na předem zadané téma. A já si nemohla pomoct. Většinou jsem ještě ten den sedla k počítači a psala. O tom, jaká je má vysněná dovolená. Co pro mě znamená zlo. Dobro. Káva. Kakao. Chleba namazaný máslem.
No prostě jsem byla schopná psát o čemkoliv. Tento um se postupem času ukázal jako velmi výhodný. Ani ne tak pro mě jako všechny mé spolužáky. Pravidelně byl na mě po učitelčiných výzvách typu “Kdo se hlásí dobrovolně a přečte nám svoji slohovou práci?” vyvíjen němý (někdy až fyzický v podobě tužek, gum či papírků přelétajících přes celou třídu) nátlak ze strany mých kamarádů. Běž! Ty to umíš, prosím! Zachraň nás!
Žurna byla jasná volba
Jasně, že jsem šla. Skoro vždycky. I přesto, že jsem sama sobě několikrát řekla “Tak a dost, stačí. Už přestaň s tím předváděním, příště bude číst někdo jiný.” Hádejte, jak to dopadlo. Ten malý, malinký hlásek “Já chci víc, víííc!” se ozýval pokaždé, když jsem po přečtení sklidila nadšené ohlasy jak učitelky, tak i spolužáků (ovšem ti by byli nejspíš nadšení i z četby Kuře cupity, hlavně, že nemuseli stát před tou tabulí oni, že jo).
Málokoho překvapovalo, že jsem se ve čtvrťáku hlásila na žurnalistiku. Světe div se, zvládla jsem přijímačky a začala hrdě studovat můj vysněný obor. Jenže ejhle, brzy jsem zjistila, že ona ta žurna zas tak úplně není opsaní a že těch, kteří se na ni přihlásili jen kvůli milovaným slohovkám na gymplu, byla kvanta. Takže co teď?
Hurá do novinářského světa a zase rychle zpátky
Už od gymplu jsem si přivydělávala malými copywriterskými brigádami. A těm, co mi je zadávali, se mé články líbily. Jasně, že jsem si tím pádem říkala “Nejsu marná, je to dobré!”. Jenže jakmile jsem nastoupila na výšku, přišly první bolavé šrámy. Nepovedená seminárka, opravit. Píšeš málo zpravodajsky, opravit. Tento otvírák (hlavní článek na úvodní straně novin) má divný titulek, změnit. Nelíbí se mi tento článek, je divný, příště napsat jinak. Takováto slova se v žurně nepoužívají, to nevíš? Píšeš to jak reklamu, ježiši, kdo to má číst, takhle nepsat.
O tom, jak dokáže začínajícímu novináři študentovi pošlapat na stáži sebevědomí někdo, kdo o svých slovech nepřemýšlí, napíšu možná jindy. Důležitý je poznatek, že jsem si po tříměsíční stáži v jednom celostátním deníku byla jistá, že se ke psaní nevrátím. K žurnalistice určitě ne a od psaní obecně dám nejspíš ruce také pryč. A tak jsem asi dva roky nenapsala kromě diplomky a seminárek ani řádku. Protože kdo to má číst, tyhle reklamy, ježiši, že jo.
Zpátky k písmenům
Rozhodla jsem se, že v žurně pokračovat nebudu. Namísto toho jsem pokračovala v magisterském studium personalistiky a ještě při škole nastoupila na poloviční úvazek do jedné IT firmy na HR oddělení. No a hádejte, co jsem dělala. Měla jsem na starost popisy pracovních pozic zaměstnanců. Kromě toho se na mě často obracely kolegyně, když potřebovaly pomoct něco hezky napsat.
A já se přistihla, že víc než rozjímání nad excelovskými tabulkami (kterých je na HR oddělení spousta) a starání se o blaho všech zaměstnanců, mě to znovu táhne k psaní. Ale ne do novin. Spíš té “reklamě ježiši kdo to má číst”. A tak jsem šla.
Copywriter se tomu říká
Ani jsem nevěděla jak, ale zase jsem psala. Nejdřív externě pro tamtoho a tamtoho a nakonec jsem skončila v brněnské marketingové agentuře jako copywriter. Jednoduše řečeno holka, která má na starost blog, píše články, stará se o sociální sítě a prostě tvoří obsah. Je asi celkem jedno, jak tomu budeme říkat. Jestli copywriter, pisálek nebo člověk, co má v naší agentuře úplně jinou pracovní náplň, než drtivá většina.
Znovu mě to psaní spolklo. A já jsem se přistihla, že ho tentokrát tvořím ráda. Pomalu se ze mě vytratila ta hořká pachuť neúspěchu na stáži, kde mi jeden novinář několikrát řekl věci, které trochu podkopaly mé sebevědomí. Tohoto člověka moje spisovatelské střevo úplně sežralo. Pohltilo, rozložilo a vzpomnělo si na něho až teď, při psaní tohoto článku.
Abych nezapomněla, vznikl tento web. Už zase bloguju. Ťukám do klávesnice a je to super. Taková malá terapie, při které si uvědomuji, že nezáleží na tom, jestli se vaše texty někomu nelíbí. Vždycky se někdo takový najde. Ale pokud máte psaní v sobě, prostě mu neutečete. Vaše spisovatelské střevo totiž sežere všechny ty, kteří vás od něj odrazují. Kteří vás (až moc) kritizují a dávají vám pocit, že rozhodně nejste dobří.
Jste. Protože jste nepřestali psát. Protože to vlastně ani nejde. Tak na to pamatujte a nesnažte se před psaním utíkat. Stejně vás totiž vždycky dožene.
S láskou k písmenkům,
N.
