Je spousta věcí, co mě baví. A jednou z nich je chodit s hlavou nahoře (i na hoře, ale o tom zas jindy).
Vždycky jsem se ráda dívala kolem sebe. Všímala si hloupostí a věčně s tím otravovala toho, kdo šel zrovna se mnou. Od mého útlého věku to schytávala moje mamka (a schytává to i doteď, pokud spolu někam jdeme, jen už ne tak často) a teď po ní převzal štafetu můj muž. Vypadá to asi nějak takto:
“Jé podívej, tam ta paní, vidíš? Super kabát!” Nebo “Vidíš? Tam nahoře, no tam! Mají tam nakreslené hvězdy na zdi.” Anebo taky “Jé, to je škoda, žes to neviděl, ta malá soška na střeše byla moc pěkná.”
Asi tak nějak to se mnou je doteď. Jen jsem se začala dívat víc do oblak.
S tím, jak jsem opustila své téměř rodné město a přestěhovala jsem se do Brna, dostávaly mé vjemy pořádně zabrat. Ono totiž je pořád co obdivovat a kam zvedat hlavu. To dělám při procházení po Brně, hlavně jeho centra, nejraději. Zvedám hlavu a kochám se těmi výhledy. Krásné, staré domy, které mají na sobě tolik zdobení. Různé sošky, římsy, parapety, které jsou všechno jenom ne obyčejné. Anebo staré domy mimo centrum s těmi svými prťavými okny.
Často mě překvapí, jak místo, kolem kterého jste prošli už stokrát, vypadá jinak, když poprvé zvednete hlavu. Tak nějak se rozzáří a už nevypadá vůbec tak obyčejně, jako doteď.
V Brně mám takových oblíbených míst, na kterých ráda zakláním hlavu do oblak, několik. Třeba:
- Kohouti na jednom domu na Masarykově ulici, je to tuším stejný barák, ve kterém je McDonald. Děsně mě baví.
- Zeď domu na Cejlu, na které jsou namalovaná souhvězdí.
- Prťavá okénka v podkroví na domkách v Černých Polích, třeba hned vedle vily Tugendhat.
- Děsivé domy a o to víc děsivé podkroví na ulicích Lesnická a Fišova. Brr. Vypadají dost zpustošeně, ale nejspíš tam přesto někdo bydlí. O to je to divnější.
- Malá ulice Peroutková, kterou mě vždycky baví procházet, protože ty domky jsou tak blízko u sebe a nahoře to vypadá, že už se skoro dotýkají.
- Výhled z terasy brněnské Tržnice na Zelňáku. Na ty oranžové střechy domů okolo. Nedávno, když na nich byl sníh, to byla kouzelná podívaná (mrkněte na obrázek níž).
- Všechny kostely v centru Brna, do kterých občas ze zvědavosti nakouknu. Jak jsou obrovské!
- Na Petrově. Ty masivní kamenné zdi. Ty jsou.
- V malé uličce na Mečové. Ze zdi tam čouhá kousek obličeje, který má představovat jednoho radního. Ten prý zradil Brno, protože spolupracoval s Husity. A tak ho za trest zazdili.
Určitě jsem si nevzpomněla na všechna místa, která mě v Brně s hlavou v oblacích baví. Ale toto jsou ta moje nej.
Že nic tak divného jako zvedání hlavy při pospíchání ulicemi neděláte? Zkuste to. Zvedněte hlavu a uvidíte, co se stane. Možná vám to zlepší náladu. A možná vás překvapí, jaká tajemství dokážou skrývat místa, o kterých si myslíme, že je známe jako svoje boty. Prostě nic neriskujete a můžete z toho jenom získat. Když to nevyjde a nic vás neoslní, tak tu hlavu zase jenom sklopíte a půjdete dál 🙂 Jednoduché jako facka.
Já vám přeju, aby ty výhledy stály za to.
S láskou k písmenkům v oblacích
N.
P.S.: Budu ráda, pokud se o svá oblíbená místa v oblacích podělíte i vy. Ať už v Brně, nebo kdekoliv jinde. Napište mi do komentářů.
