Pro mé sboristy s láskou

Loučení a odcházení. Kolikrát za život si tím procházíme? Možná až neúnosně moc. Hlavně když si uvědomíme, jak je tento rituál většinou krátký v porovnání s tím, jak dlouho jsme byli toho, co opouštíme, součástí. Mě se toto loučení a odcházení za poslední dva roky dotýkalo docela často. Tím posledním a pořád ještě hodně čerstvým, je odchod z mého milovaného sboru. A tak, moji sboristé, věnuji tento článek vám. Abyste věděli, že toto loučení je pro mě důležité a nechci ho odbýt. Protože jste pro mě důležití vy a to i přesto, že vás opouštím.

Když je člověk sborista

Co to vlastně znamená být sboristou? Sborista je zvláštní druh člověka. Dobrovolně tráví spoustu čas na zkouškách, jezdí na víkendová soustředění, koncerty, které se někdy dokážou protáhnout třeba i na celý týden. Sbalí si svých pár švestek (rozuměj noty a kostým), zamává partnerovi/rodině a vyráží s bandou dalších zpěváků absolvovat 15 hodinovou a strastiplnou cestu autobusem. Třeba z Česka do Švýcarska.

“Proč to děláš?”, ptají se tě nesboristé. A ty hledáš odpověď. Ne, že bys ji neměl, ale přemýšlíš, jak to vysvětlit někomu, který nikdy nezažil tu sborovou sílu. Anebo zažil, ale ne takovou, kterou prožíváš zrovna ty v tomto sboru. Nakonec to skončí tak, že blekotáš něco o zpívání, super kolektivu, poznávání nových lidí, ale tušíš, že to ani z poloviny nevystihuje to, co vlastně cítíš.

A tak to my sboristé máme. Hluboko v sobě víme, proč to děláme, ale málokdy se nám to podaří vysvětlit někomu, kdo si tím neprošel. Proto to zkusím teď, možná už tak popadesáté, vysvětlit. Poprvé to ale napíšu (no jo, to psaní mi totiž jde častokrát líp, než mluvení).

Proč to stálo za to

Je spousta důvodů, proč jsem náš sbor milovala (a pořád ho mám ráda, i když ho opouštím). Ale paradoxem je, že jeden z těch hlavních důvodů, ač jsem ho nějak podvědomě tušila, mi svitl až při mém posledním koncertu: je to živý organismus, který funguje jako jeden, i když ho tvoří 50 úplně odlišných lidí. Je to obrovská síla, která s vámi hýbe, pulsuje a po celou dobu koncertu vás drží v jakémsi transu.

Možná vám v tu chvíli, kdy zpíváte, ani nedochází, že jste součástí něčeho většího, než jste vy sami. Je to ohromné množství energie, díky kterému jste schopní zpívat už potřetí za poslední dva dny šíleně těžké dílo a to i přesto, že vaše hlasivky už prosí o slitování. A dostáváte ze sebe to nejlepší, taháte to z paty a jde to. I přesto, že v rukou vám pulsuje od toho, jak držíte složku s notami už hodinu ve stejné poloze, bedra úpí bolestí od stání a do pravé nohy chytáte křeč. Ale nic z toho nevadí. Jediné, co vnímáte, je ta síla, která reaguje jenom na pohyb rukou dirigenta před vámi. Nic jiného ji v tu chvíli nezajímá.

A pak to přijde. Ta hořko sladká chvíle, kdy vás na jednu stranu mrzí, že už je konec (i když si to v ten moment vůbec neuvědomujete a jen děkujete, že už je po všem a můžete konečně spustit ruce s notami) a na druhou si užíváte nadšené ovace diváků, ze kterých doslova prýští emoce. Tleskají jak zběsilí a neustává to. A ano, tleskají i vám. Protože vy jste součástí té hudby, kterou jste jim dneska dali, a kterou si pak budou (ti hudebně zdatnější) ještě nějakou tu minutu po koncertě pobrukovat.

Jak oslavíte takto povedený koncert? Jednoduše, zase zpěvem. Semknete se do kruhu s ostatními zpěváky a pálíte Veniky, hitovku jak blázen. Přesto, že jste vyřízení a teprve před malou chvílí jste slezli z toho pódia. Je vám totiž úplně jedno, že už nemůžete. Teď je to jenom tady a teď. Užíváte si, že patříte k těmto lidem. Že vás všechny spojuje láska k hudbě. Že jste sborový tým.

A pak se člověk musí umět rozloučit

Fakt nemám ráda větu “Všechno jednou končí”. Vždycky mi přišla příšerně patetická, smutná, tak trochu odpudivá a až moc pravdivá. Proto ji nepoužiji ani teď a radši napíšu, že stejně jako je důležité začínat, tak je důležité umět končit. Poznat, kdy přišla ta vhodná chvíle odejít a nechat na sebe hezkou vzpomínku v pěkném světle, dokud úplně nevybledne a neodejde společně s posledním člověkem, který vás znal a ještě si vás pamatuje.

A ta chvíle pro mě nastala právě teď. Jo, možná máte pravdu, když říkáte, že přišla zničehonic. Jenže přišla, to je to. Přišla a já věděla, že tentokrát je to konečná. Důvody jsou přitom docela vedlejší.  Podstatné je, že jsem začala. Začala jsem chodit do tohoto sboru a s čistým svědomím a srdcem musím říct, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Byly to krásné 3 roky plné nových přátelství, skvělé hudby a krásných vzpomínek, které mi nikdo nikdy nevezme.

A tak chci mým sboristům i všem ostatním sboristům světa, kteří se pořád sboří, říct, že to, co děláte, je skvělé. Že to má velký smysl a někdy je to osudovější, než si myslíte (koneckonců já svého nastávajícího potkala ve sboru na gymplu :-)). Že stojí za to se do toho pouštět, i když to jednou skončí. Koneckonců přemýšleli jste někdy nad tím, jestli má hudba smysl? Hudba je jedna z mála věcí na tomto světě, u které se na to asi nikdo nikdy nezeptal. Ta prostě smysl má, to je samosebou.

Než řeknu poslední písmenkové sborové sbohem, tak připomenu to, co mi jednou řekl náš pan sbormistr – ano, ta hudba a to, že na ní pracujeme, je důležité. Ještě důležitější je ale ten tým, ten kolektiv, který tu hudbu tvoří.

To je hluboká pravda. Vy jste totiž skvělý kolektiv. A tak, se slzou na krajíčku a velkou hudební láskou v srdci, vám chci všem poděkovat. Říct, že vás mám opravdu ráda. Teď už se jen smířit s tím, že takto skvělou partu člověk potká přesně jedenkrát, maximálně dvakrát za život. Trochu se bojím, že já už tento počet vyčerpala. Na druhou stranu – někdo ji nezažije vůbec. Já toho byla součástí a vždycky za to budu vděčná.

Děkuji, kamarádi. <3

S láskou

N.

P.S.: Trošku se bojím, jestli existuje život po sboru. Do sborů chodím od svých 13, takže to bude docela změna. Ale co, budu věřit, že ano. Tak mi držte palce, ať to zvládnu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *