Čeho se bojíte? Kdybyste se na tuto otázku zeptali dětí ve školce, tak nejspíš do vteřiny začnou lítat naprosto konkrétní odpovědi. Tma! Pavouci. Bubáci. Hadi. Čarodějnice. Paní učitelka (to, že je čarodějnice a paní učitelka u sebe je jen čistě náhoda). Prostě je to jasné jako facka. A dokážete ty svoje strachy pojmenovat i dnes? Tak schválně.
Když strachy vyrostou spolu s vámi
Všem se totiž stane ta zlá, škaredá věc. Vyrostete a vaše strachy rostou s vámi. Jenomže se často změní. Pořád sice nemáte rádi pavouky, z hadů se vám točí hlava a pro jistotu večer spíte se zavřenou skříní, aby z ní ten bubák nevylezl (všichni přece víme, že bubáci nejraději bydlí právě tam). Ale už to není něco, kvůli čemu večer nemůžete zamhouřit oči a nad čím často přemýšlíte. Najednou jsou ve hře úplně jiné věci.
Čeho se my dospělí bojíme? Mluvit za všechny nedokážu, proto to vezmu od sebe. Dlouho jsem se bála řízení. Od osmnácti mám řidičák, autoškolu jsem udělala na druhý pokus a docela mě poznamenalo několik prvních jízd s instruktorem kreténem (než jsem ho vyměnila za jiného). Potom jsem párkrát jezdila a docela mi to šlo, ale ta jistota tam prostě pořád nebyla. A tak jsem přestala.
Zpátky za volant
K řízení jsem se pořádně vrátila až teď, když máme vlastní auto a ještě donedávna to byl docela velký strašák. Jezdit přes nacpané Brno s naším mega giga autem, vyrovnat se s tím, když mi to na křižovatce zdechne a nebýt v depresi z toho, když se s přítelem kvůli řízení pohádám. Večer se mi o řízení zdálo. V realitě jsem se do něj musela vyloženě nutit a byla jsem schopná ještě hodinu po jakž takž méně či více ucházejícím příjezdu do cíle rozebírat, proč jsem něco udělala, proč ne a jak by to šlo jinak. Prostě děs běs level tisíc se mnou (promiň, drahý). Jo a taky mi před tím řízením bývalo trošku blbě. No prostě lahůdka, vůbec nejsem stresař (my holky prostě moc přemýšlíme, chlapi to tak nemají, ti sednou a jedou – někdy bych chtěla být chlap).
Za těch několik měsíců jsem sama sebe šikanovala tím, že aspoň jednou týdně musím řídit. Nutím se do parkování a nenechávám toho šikovného řidiče, co mám doma, aby to dělal místo mě. A konečně se to začíná vyplácet. Bude to sice chtít ještě dost cviku, ale potom, co jsem vyjela z narvaného parkoviště u Olympie, aniž bych někoho přejela, odřela nebo mu způsobila jinou újmu, vím, že to pude.
Co tím chtěl básník říci
No a teď už se konečně dostáváme k té pointě, kdy vám chci říct, že:
- Je úplně v pořádku, že se něčeho bojíme. Tím, že ten strach dokážeme pojmenovat, jsme už na začátku cesty k tomu, abychom ho překonali.
- Mluvit o vašem strachu pomáhá. Když tím otravujete své nejbližší okolí, najděte si někoho podobně postiženého a sdílejte s ním své zkušenosti. Nejlépe někoho, kdo podobný strach už překonal. Budem vám vzorem a povzbudí vás.
- Nesnažte se předstírat, že vaše strachy neexistují, nebo že žádné nemáte. Tímto je jen podpoříte a oni nikdy nezmizí. Všichni přece víme, jak to bylo s tím Voldemortem a vyslovováním jeho jména nahlas (Harry je prostě můj vzor).
- Když vyřešíte jeden strach, přijde další. A pak zas další, další a další. Ale když překonáte první, budete si hned víc věřit, že se zvládnete poprat i s těmi novými.
- Jakmile strach ukočírujete a zvládnete ho, budete na sebe hrdí. Což je věc, na kterou podle mě spousta lidí zapomíná – být na sebe za něco pyšný.
- A pokud se bojíte toho, že váš strach je opravdu natolik veliký, že ho sami nezvládnete, nebojte se obrátit na psychologa. Já sama mám kolem sebe několik šikovných psychoušů kamarádů, se kterými je vždycky radost mluvit. Vždyť všichni máme své doktory na tělo, tak proč ne na duši.
Jak jste na tom se svými strachy vy? Vycházíte spolu? 🙂
Dejte mi vědět.
S láskou k odvážným i bojácný písmenkům
N.
