Tak schválně. Kdy jste se naposled nad něčím divili? A teď mám na mysli nad něčím, co nám na první pohled připadá úplně normální. Běžné. Co ani není hodno údivu. Ale když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že je to vlastně úplně naopak.
Jůů ta paní tam bydlíí dědoo
Včera jsem se vracela domů z práce. A protože bydlíme přímo u zastávky šaliny, docela často kolem branky do naší bytovky někdo postává, posedává na zídce a tak (znáte to, čekání na šalinu dokáže být únavné). Stejně tak tam někdo seděl i tentokrát. Starší pán s asi osmiletým vnukem. Jakmile jsem zabočila směr náš vchod, chlapec se s nefalšovaným údivem obrátil na dědečka:
“Jé dědooo! Dívej! Ta paní tam bydlí!”
(Mimochodem, pořád nejsem zvyklá na to, že o mě někdo mluví jako o paní. A to se vztahuje i na osmileté děti. Paní, pff. Odkdy se stáváte v očích dětí pány a paními? Ale o tom zas někdy příště.)
To, co odpověděl dědeček svému vnukovi, jsem už neslyšela. Ale připadalo mi docela kouzelné, že ho zaujala taková věc: že někdo bydlí v domě poblíž zastávky. Možná jde o dům, na jehož zídce s dědou pravidelně sedávají každé pondělí po cestě ze školy. Důvod je docela vedlejší. To, co jsem vám tady chtěla říct, bylo to, že se jako dospělí možná málo divíme.
Divíme se, ale ne nad divy
Teda my se dokážeme divit hodně, ale často nad věcmi, které si tolik pozornosti ani nezaslouží. Že na nás v obchodě byli protivní. Že nám zase ujela šalina před nosem. Že Novákovic Mařena hrozně moc přibrala a pak zase zhubla.
A teď si zkuste vybavit děti. Čemu se diví děti? Děti se totiž umí divit opravdu krásně. Diví se, že svítí slunko. Že pes štěká, kvítko voní, ptáci zpívají, nafukovací balónek letí a zmrzlina je parádně studená (a zůstává na nose, když se do ní s vervou pustíme). Diví se, že rohlík chutná tak hrozně dobře a že voda je tak skvěle mokrá.
Nejsou to ale přesně jedny z těch věcí, u kterých je škoda, že pro nás přestaly být zajímavé? Že už nás neudivují? Ono totiž nic z toho, co je pro nás teď normální a běžné, tu jednou nemusí být. Tedy, přesněji řečeno, pro každého z nás jsou tyto divy světa určeny jen na omezený čas. Tak si je užijme. Divme se nad tím, jak jsou skvělé a jedinečné. Anebo byste našli jinde v naší sluneční soustavě rohlik? Psa? Zmrzlinu?
Vidíte, nenašli. Tak se pojďme na chvíli zase divit jako děti. Že stromy kvetou, slunko svítí a k tomu krásně hřeje. Že v bytovkách u zastávek, na kterých každý den čekáme, opravdu někdo bydlí a má to na šalinu přesně minutu chůze.
Vždyť ty nejmenší divy světa, co máme, jsou vlastně těmi největšími.
S láskou a údivem k písmenkům
N.
