Kterak jsme se vzali a užili si spoustu legrace

Tak jsme se vzali. Stálo nás to kýbl nervů, ztracený prsten a klíče v zámku. Ale stojí to za to!

Tak. A je to. Devět měsíců chystání, v závěru přímo šílený týden posledních příprav a nakonec bylo během pár hodin po všem. Teda skoro po všem. Nikdo nám totiž neřekl, že dny následující hned po svatbě jsou peklo. Obzvlášť pokud odjíždíte tři dny poté na skoro měsíční svatební cestu.

Naše svatba byla nejlepší párty

Na svatební den jsme se moc těšili. Nejenom na všechny kamarády a rodinu, co si přijeli užít tu slávu s námi. Ale i z jednoho prostého a praktického důvodu: brzo to všechno skončí! Stres, zařizování, vymýšlení. S 83 lidmi, které jsme zvali, to totiž byla naše největší akce, kterou jsme kdy společně pořádali. A ať už člověk chce nebo ne, je to trošku o nervy.

Pravda ale je, že naše svatba pro nás byla ta nejlepší párty, na jaké jsme kdy byli. Tancovali jsme na cimbálku, DJoval nám náš kamarád Elvis (skvělé, Tome, díky za to) a v brzkých ranních hodinách jsme my nejvytrvalejší plavali v konfetách na podlaze. Co víc si přát. Zalomili jsme to v 5 hodin ráno a já děkuji slečnám, které mi šily šaty. Vydržely totiž neuvěřitelné věci.

Prosím vás, až přijdete na to, co jsem si ten víkend šňupla, dejte mi vědět. Od pátku jsme totiž pořádně nespali a vydrželi jsme jakž takž fungovat až do úterka. Já jsem během soboty totálně vypnula úsporný režim a po parketu lítala až do rána jako zběsilá. Mnozí by mohli vyprávět. Docela by se mi hodilo vědět, na jaké palivo jsem (kromě adrenalinu a slivovice) jela, protože bych to v budoucnu mohla zkusit znova využít.

Přesvědčit mozek, že kocovina neexistuje

Ale abych se vrátila ke dni po svatbě a tomu, co bylo tak náročné – všechno musíte uklidit, všechny vypakovat, nabalit cukrovím. Zjišťujete škody. Platíte hostinu. Děsný zmatek. Snažíte se přemluvit mozek, že kocovinu nemáte. Snažíte se přemluvit i ostatní kolem vás, že kocovinu nemají a určitě tam s vámi můžou ještě hodinu lítat a uklízet.

Když někomu na svatbě zlomíte palec u nohy

Během všeho toho balení přijíždí pan provozní penzionu, se kterým máte vyřešit zbytek peněz. Vypadá to, že probrečel celou noc. Ptáte se ho, kam večer zmizel, naposledy jsme se viděli kolem osmé večer. Zjišťujeme, že mu někdo od nás šlápl během tančení podpatkem na palec a zlomil mu ho. Takže jel na pohotovost, kde strávil zbytek večera. Dodává, že to byla taková bolest, že si u toho málem ucvrkl. Fakt se snažíme nesmát a radši mu vrážíme do ruky jednu naši domácí slivovicu.

Opravdu nás to mrzí, ale je to tak komické, že nám moc nejde nesmát se (dokonce se nám podaří zjistit, kdo to  udělal, což sem psát nebudu, ale chce se nám smát o to víc) . Zlomený palec se tak navždycky stává jedním ze symbolů našeho dne. Pan provozní se pomalu odšourává k baru, aby nám vypočítal, co jsme dlužní. Doufáme, že si k tomu nepřipočte bolestné. Možná mu ty slivovice dáme pro jistotu dvě.

Holý zadek je znamení kvalitní pařby

Loučíte se s posledními přeživšími ze soboty. Málem umřete smíchem při pohledu na kamaráda, který ještě v obleku odchází směr prosluněné vinohrady ven z penzionu. Vypadá jako businessman. Až na to, že mu z kalhot čouhá kus zadku. Prostě křuply. Neunesly nejspíš nějakou skvělou taneční kreaci. Je to hrozně vtipné a milé zároveň. Tento kus holé kůže nám říká, že ta včerejší pařba stála za to.

Nějakým zázrakem se vám podaří vše uklidit a těsně před polednem skládáte poslední hovadiny z výzdoby (bez kterých jste klidně mohli existovat ale během zařizování se zdály být to nejdůležitější na světě), do auta. A vyrážíte domů k rodičům. Opět pakujete, vynášíte, třídíte jídlo, co ke komu půjde. Běháte tam a zpátky. Opět přesvědčujete mozek, teď i žaludek, že kocovina prostě neexistuje!

Vůbec nevíte jak, ale domů do Brna se dostáváte asi v 6 večer. Nakašlat na věci v autě. Uklidit stylem indiánská dečka – přehodit a stačí. Do postele padáme něco po desáté a nevíme o světě.

První investice ze svatebních darů? Přece do zámečníka

Šeredně jsme se sekli, že se ráno vyspíme do růžova a dlouho. Pfff. Vstáváme před osmou. Víme, že toho máme před sebou asi milion.  Snažíme se moc nemyslet na to, že zítra odjíždíme na 3 týdny na Sardinii a ještě nemáme sbalené ani jedny ponožky.  Chystáme se vrátit vše, co jsme si kde půjčili – dekorace, židličky, rozvést zbytky cukroví. Sedáme do auta. Lukáš trošku zkamení.

“Klíče jsou v zámku,” řekne a rychle na mě koukne.

“Jak v zámku jako?” nechápavě se ptám.

“No že jsme je tam zabouchli.”

“Jasně, to je dobrá sranda,” odpovím, zcela přesvědčená o tom, že vtipkuje.

“No ne, fakt tam jsou, nechali jsme je tam, však jsme na noc zamykali. Takže se nemáme jak dostat domů.”

Úsměv mi tuhne na tváři. Ulevím si pár doprdelema, a tak podobně. Utíkáme k bytu zjistit, jestli se přeci jenom těmi druhými klíči, které jsme si s sebou vzali, nějak neprolomíme domů.

Ha. Haha. Dveře drží pevně jako branka do atomového krytu. No nic. Voláme zámečníka. To už jsme v takovém stavu, že se své blbosti fakt řehtáme. My jsme prostě jelita.

Po pár minutách přijíždí usměvavý chlapík, podle jeho spokojeného výrazu to vypadá, že dneska se kšeftům daří. A taky nám naši domněnku potvrzuje. “Jojo, dneska je to dobrý, děsně fučí, víte. Takže pořád se něco zabouchává,” směje se a podaří se mu dostat k nám domů. Účtuje si 950 Kč a já v tom našem neuvěřitelném bordelu doma hledám peníze. Nu což, nedá se svítit, sahám do toho, co je nejblíž – první investice ze svatebních darů je jasná. Mladý muž děkuje a odmítá svatební koláček. No neva, snad to udám někde jinde.

Ten den jsme přežili ani nevíme jak. Balit se na tří týdenní cestu začínáme přesně ve 22:30 hod, takže to podle toho vypadá. Do kufrů hážeme, co nás napadne. Šortky, trička, knížky. Můžu mít pět párů bot? Lukáš mě probodává pohledem, že jsem se prý zbláznila, on má troje! Nakonec je tam nějak propašuju, ale pšt.

Hurá na Sardinii! Ale moment, kde mám prsten?!

Ráno je docela v klidu. Až na to, že jsme byli tak vyřízení, že jsme zaspali. Nevadí, vstáváme o 30 min později, než jsme plánovali (prostě jsme vůbec, ale vůbec neslyšeli budíka a kdyby mě Lukáš neprobudil, tak tam spím dodnes). Nahážeme do sebe nějaké zbytky cukroví (fuj už to nechcu ani vidět) a valíme.

Na letiště nás veze taťka, na rozdíl od nás vypadá, že se aspoň trošku dobře vyspal. My jsme jak chodící zombie. To, jak vyřízení jsme, se projeví už u odbavení zavazadla, kdy nám pan stevard trpělivě vysvětluje, kterou stranou máme položit kufr na pás. “Promiňte. My jsme hrozně blbě spali,” omlouvá se můj muž. Stevard to radši nekomentuje, jen se chápavě usměje a my si oddechnem, že jsme se vlezli do 20 kg na kufr (asi 19,8 juch!).

V pohodě projdeme kontrolou zavazadel. Čekáme na letadlo. Přesněji řečeno dva zombíci čekají na letadlo spolu s několika desítkami normálních lidí. Cestu v letadle musíme absolvovat každý jinde, už na nás nezbyly dvě sedadla vedle sebe. Nevadí. Sice trošku debilní začátek svatební cesty, ale to dáme. Těsně předtím, než se před letadlem rozloučíme, na mě vrhne Lukáš pohled plný šílenství: “Já nemám prstýnek!! Nechal jsem tam někde prstýnek!” Bože. Hledím mu na prst. Prázdný. “No nic. Koupím si nový.” Tak takto se loučíme předtím, než se nalodíme do letadla, každý jinam.

Trošku se cítím, jak kdybych dostala facku. Jsem hrozně unavená a docela mě štve, že jsme přišli o jeden prsten po ani ne 3 dnech po svatbě. Nevzdávám to a ještě než vzlétneme volám na ztráty a nálezy bratislavského letiště. Nedělám si moc naděje. Paní slibuje, že se mi ozve.  Po chvilce volá zpátky, prý jestli je to obručka. Netuším, co po mně chce. Tak jasně, že je to kolem prstu, prostě prsten. Nakonec přicházíme s úsměvem na to, že obručka a prsten jsou ve slovenštině dvě různé věci. Obručka je svatební. Uf. Možná ho najdou, napíše mi sms, něco prý zůstalo u odbavení. Cítím se o něco líp!

Jsme tu. A jdem si lehnout

Zdárně jsme přiletěli. Rozkoukáváme se po letišti a s radostí zjišťujeme, že prsten se našel. Bohužel jsme tak vyřízení, že se z toho ani pořádně neradujeme. Naše vidina je teď moře, válení se na pláži a pak si jít brzy lehnout. Tak či tak, i přes velkou únavu, jsme rádi, že nám konečně začíná dovolená. Start našeho manželství byl totiž, jak vidno výše, docela hektický. Ale zatím to stojí za to.

Je to jízda, kamarádi.

O Sardinii napíšu víc příště. Teď si jdu lehnout. Psaním tohoto článku jsem se docela unavila. Pořád nemáme dospanou svatbu, tuším, že to bude ještě pár dnů trvat.

Mějte se zatím krásně a posílám vám trochu sardinského sluníčka.

Pac a pusu.

S láskou ke spícím písmenkům

N.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *