Máte Instagram? Máte, co? A řekli byste, že jste šťastní? V porovnání s tou krásnou influencerkou, která tráví každý měsíc v jiném státě…žádná hitparáda, co?
Varování: V tomto článku neobjevuji Ameriku. Já o té Americe znovu mluvím, protože diskutovat a uvědomovat si některé věci znovu a znovu, je potřeba. I kdyby to mělo pomoct jen jednomu člověku.
Proč máme Instagram
Tento příspěvek možná bude znít divně od někoho, kdo se vlastně věnuje sociálním sítím. Je to (mimo jiné) moje práce. Přijít do práce a plánovat posty na Facebook, Twitter, Instagram.
Jenže ejhle. Ono totiž moc nezáleží na tom, jestli se v tom pohybujete nebo ne. Vždycky vás ty sociální sítě pohltí. Můžete tomu rozumět sebevíc, pořád jste jenom obyčejný smrtelník, který rád stalkuje ostatní a rád se pochlubí, když se mu něco povede.
Hashtag #rodinajenejvic #travelgram
Což je nejspíš ten důvod, proč takovéto sítě existují a proč na nich vlastně jsme:
Rádi ujišťujeme nejenom sebe ale i ostatní, že náš život je fajn. Máme se skvěle, díky za optání. Taky jezdíme k moři, máme lásku svého života, hashtag #rodinajenejvic #cojevic #travelgram atd.
No nebojte, každý z nás někdy podobné průpovídky na tom Instáči použije a o jejich trapnosti se dozvíme možná až za pár let s odstupem. Něco jako kdybyste si zpětně projížděli vaše staré “statusy” na ICQ, nebo ty “vzpomínky” na Facebooku z roku 2010. Hashtag #bolito.
Všichni jsou úspěšnější a krásnější než vy
Proč to vlastně píšu? Protože mě moje vlastní používání Instagramu donutilo zamyslet se nad tím, proč to dělám. A že to dělám blbě. Vysvětlím.
Dojdu z práce, trochu poklidím. Vzpomenu si, že mám napsat mamce zprávu. Napíšu. Pak můj prst automaticky kliká na Instagram. Jenom se rychle podívám, co je nového. Sice jsem tam byla naposled asi před hodinou, ale mezitím se toho stalo určitě moc (mimochodem, tomuto “strachu” se v angličtině říká FOMO – fear of missing out – máte strach, že vám něco uteče, jak storiečka na Ing tak hlavně ty zážitky, co vaši kamoši sdílí a které byste jednou mohli sami zažít!). Fajn. Takže z chvilky se stává 10 minut, 15, 20. Po půl hodině se odlepím a přemýšlím, co jsem tam dořitě zase dělala. Si to shrnem.
Influencerka A má nový tutorial o nějaké kosmetice, o které slyším poprvé v životě a pravděpodobně si ji nikdy nekoupím. Influencerka B právě nahrává, jak se jí podařilo být duchovně zcela vyrovnaná. Kamarádi sdílí do stories fotky a) sebe b)jídla c)výletů d)svých dětí e)všeho dohromady. Eva je v Řecku. Monika v Paříži a Petra se objímá se svým novým miláčkem (#laskajenejvic). Tomáš se konečně učí hrát na kytaru (#dreamscometrue) a Adéla s hashtagem #vdecnost děkuje, že má tak krásnou holčičku, o které se jí vůbec nesnilo.
Prostě očividně všichni mají zajímavější program než já. Celkově jsou ve svém životě úspěšní a vůbec se nenudí! Své priority mají v hlavě srovnané, vědí, že rodina je nejvíc a tak dále.
Sdílíme jen ty nejlepší okamžiky našeho života
Toto nebude žádná objevná myšlenka, ale řeknu jí znova: lidi díky Instagramu dokážou propadat do depresí a sebelítosti docela rychle. Protože to, co na Instáči vidíme, je prostě super a vy super nejste, že.
V tu chvíi, kdy ležíte vyvalení na gauči, cpete se brambůrkama a díváte se na tu fitness girl, která zrovna uběhla svých 5 km denně, si připadáte jako největší lůzr na světě. A to je fakt blbý.
Líbila se mi myšlenka Elišky Vyhnánkové, která je profík na tady ty Facebooky a Instagramy. V jedné své přednášce řekla – velmi volně budu parafrázovat:
Lidi sdílí na Instagramu ty nejlepší okamžiky svého života. Jsou to ty vrcholy toho, co se jim podařilo. Málokdo se s vámi podělí o zbylých 80 % toho příběhu.
Eliška Vyhnánková to hezky shrnula. Prostě na sítích sdílíme to nejlepší, co zažíváme
A je to tak! Kristepane, vždyť je to jasné jak facka. Stačí se podívat na náš vlastní Instagram. To je samá dovolená, dobré jídlo, všude láska. Taky nevím, proč by někoho zajímalo, jak jste se ráno dobře vykakali (i když ano, je to pozitivní zpráva, ale obávám se, že jenom pro vás, o fotogeničnosti materiálu nemluvě).
Jeden Instagram detoxíček prosím a pak si svou dávku pořádně užiju!
Teď si asi říkáte: no dobře, jasně, že Instagram je vlastně pěkná iluze, ale co s tím? Úplně ho zrušit?
Nemyslím si. Nemyslím si, že je řešením si něco zakazovat. Vždyť to všichni tuší, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Já sama mám Instagram, myslím si, že jsem na něm docela aktivní (i když storiečka se asi nikdy nenaučím na osobním profilu používat častěji) a baví mě některé momenty sdílet s ostatními. Ale nechci na něm strávit půlku svého mládí a upadat z něj do depek. Takže co s tím?
Začnu těmi zákazy a proč si myslím, že to není cesta. Vzpomněla jsem si na tzv. Instagram detox, kdy se někdo odpojí od Instáče cíleně třeba na 14 dní a pak o tom dalších 14 dní mluví. Nezapomene vždycky v příspěvcích a stories zdůraznit, co mu to dalo, jak se jeho život změnil a pomohlo mu to uvědomit si, co je důležité v jeho životě (jestli mu k tomu stačilo jenom vypnout Instagram, tak to klobouček). Nevím jak vám, ale mně to přijde trošku paradox. Vždyť přece nejsem závislák, abych musela chodit na odvykačku a cíleně si dokazovat, že vydržím skoro měsíc bez Instagramu a pak se k němu vrátit a dát si ještě větší dávku než předtím. A pokud jo, tak je asi fakt něco špatně a měsíční odpojení se to nevyřeší.
Myslím si, že je fajn, když se člověk naučí své myšlenky kontrolovat a dokáže vidět za roh. Co tím myslím? Tak třeba toto.
- Ta kočka, co je každý měsíc v jiné zemi. Dokážeš si představit, jak je to náročné? Cestuješ x hodin letadlem. Smrdíš, nemyla ses několik hodin. X hodin měsíčně strávíš na letišti. Dáš na Instáč propocené koláče pod pažema? Good luck, uvidíme, kolik followerů ti pak zůstane.
- Ta šťastná maminka s hashtagem vděčnost a #rodinajenejvic, tak ta už se kamaráde pořádně nevyspala od té doby, co se jí to malé narodilo. Užívej si, že pořád můžeš spát v sobotu do desíti.
- Nová láska. No jo. Chybí ti, že ty motýlky v břiše se svým partnerem už nezažíváš? Nová láska, vzrušení…ta Petra to zrovna teď má a ty ne. Dobře. Tak si uvědom, jakou cestu za sebou se svou polovičkou máš. Chtěl bys to celé absolvovat znova? Jestli jo, tak tipuju, že jste spolu tak týden. Vztahy jsou dřina jako prase.
- Tomáš natočil jedno video, jak se učí hrát na kytaru. Zeptej se ho za rok, jak mu jde hraní. Tipuju, že v 8 z 10 případů ti řekne, že se na to vyprd a že ho prsty při hraní bolely jako prase.
Instagram není zlo. Jak by mohl, je to prostě appka na hezký obsah. My si z něho ale takové malé peklíčko děláme. Vykašleme se na to. Vždycky koukejme za roh. Troufám si tvrdit, že nám pak při projíždění toho obsahu na Instagramu nebude tak mizerně 🙂 Nehoňme se za každou cenu za tím, abychom každý happy okamžik svého osobního života zdokumentovali, takto si ho neužijeme nikdy (a ostatní z našeho příspěvku nebudou mít tu depku, žejo).
No a když tak nad tím přemýšlím, ono všechno souvisí se sebeláskou. Ale o té zas příště.
5 mouder na závěr
Nudit se je normální. Nebýt pořád za něco vděčný je taky v pořádku. Nefotit si každé jídlo – v pohodě, lidi ví, jak vypadá ovesná kaše. Je potřeba dívat se za roh a dokreslit si celý příběh. Ty nejšťastnější chvilky na Instáči nezažijete a když je budete mít, tak je prožívejte vlastníma očima, ne foťákem vašeho mobilu.
Mějte se krásně a nechme ty Instagramy spát. Aspoň pro dnešek.
S láskou k písmenkám
N.
PS: Jen pro ujasnění – nenabyjte mylného pocitu, že já v tom umím chodit, nebo že snad tvrdím, že to umím! Neumím. I proto to sem píšu. Ať mi tu toto mé přiznání a myšlenky pěkně visí. Ať si to uvědomím pokaždé, když dostanu Instagramový záchvat. Nežít iluzí.
