Ani nevím, jak začít. Přemýšlela jsem, jestli mám vůbec sdílet myšlenky, které mi poslední dobou protékají mým těhotným mozkem. Ale jo. Třeba to pomůže někomu dalšímu. Vědomí, že v tom nejste, ženy, samy, vždycky pomůže.
Když se svět otočí vzhůru nohama
Snažím se vzpomenout, kdy se to zlomilo. Kdy nastal ten první den a situace, u které si člověk řekl – aha, takže tohle už není falešná hysterie. Přestal si dělat srandu z roušek a nájezdů lidí do supermarketů. Myslím, že to bylo tehdy, když zakázali hromadné akce pro 1 000 lidí. Pak sto. Následně zavřeli školy. A už to šlo svým tempem dál. Já si u těchto zpráv úzkostlivě hladila břicho a snažila se moc nemyslet na to, co to znamená pro nás.
Je to hormonální dráha. Chvíli se smějete, chvíli koukáte do zdi, chvíli brečíte. Často ani nevíte proč.
Ať si to chceme nebo nechceme přiznat, svět, minimálně ten náš nejbližší, se změnil. Pravděpodobně jste pořád doma, s rodinou, přáteli, ani kolegy se nepotkáváte. Pokud patříte k těm šťastným, máte kolem sebe své nejbližší, se kterými můžete sdílet své pocity, strachy, ale i radosti, protože hlavně ty jsou v době koronavirové to nejdůležitější. Ne všichni takovou výhodu mají. Myslím na všechny lidi, kteří jsou doma sami a nemají s kým sdílet dnešky ani zítřky.
Radosti a úzkosti na denním pořádku
Mně se můj svět ale proměnil už nějaký ten měsíc zpátky. Bylo ještě docela teplé září a těhotenský test hlásal dvě čárky. Nechtělo se mi tomu věřit. Všechno to šlo nějak rychle a samo. Člověk pociťoval, jak by řekla Rachel v Přátelích, takové příjemné mrazení, příjemnou úzkost z toho, že něco nového přichází. Postupně ty pocity přerostly v radost, těšení se (i když občas taky trochu úzkostné, aby bylo vše v pořádku) na každou další kontrolu u doktorky, kdy toho mimináče zase uvidím na ultrazvuku. Sbírání fotek, kdy se malý hrášek mění na člověka. Strašná láska, když poprvé kopne. Strachy, pokud o sobě nedal delší dobu vědět. Teď se přidala nová obava, o které by mě opravdu v životě nenapadlo vůbec přemýšlet – tatínek nemůže k porodu. Alespoň prozatím ne.
Je to zatloukání. Většinu těchto myšlenek “zatlučete” někam dozadu do mozku a snažíte se k nim moc nevracet
Termín mám až květnu (jenomže víte jak to je, termín je jedna věc, realita druhá), takže ano, času dost, spousta se toho může změnit. To ale neznamená, že z toho nemám obavy a že nad tím nepřemýšlím. Občas si říkám, že tady ta nejistota, kdy nevím, jak to celé bude, je horší než konečný verdikt, na který se můžu psychicky připravit.
Jak se tedy těhotné v době koronaviru žije?
Je to úzkost. Všichni víte, jak je pohyb důležitý, i v těhotenství. Jenže já mám strach pořádně vylézat. Nechci chodit do obchodu, nákupy řešíme online. Muže mám doma na home office (díky za to). Pravidelným procházkám odzvonilo. Jednou za čas vypadneme někam do lesa. Autem. Příjezdové cesty u lesa za Brnem jsou teď plnější než Václavák. Lidi se bojí chodit do města, tak chodí do lesů. Jedeme ještě dál, dokud si nejsme jistí, že tady narazíme na minimum lidí. Nadechnout se čerstvého lesního vzduchu je pro mě vysvobození. Prcek v břichu spokojeně podřimuje a aspoň na chvíli zapomínáme na to, že svět se teď točí okolo roušek a přemýšlí v číslech – počet nakažených, počet otestovaných, počet mrtvých.
Je to nejistota a spoustu otázek. Nevím, jestli už teď pořídit věci do porodnice. Jestli už teď chodit do lékárny. Jestli budu moct mít muže u porodu. Jestli tam prcek opravdu vydrží co nejdéle. Jestli by to všechno moje tělo zvládlo, kdyby nedejbože koronavirus dostalo.
Je to zatloukání. Většinu těchto myšlenek “zatlučete” někam dozadu do mozku a snažíte se k nim moc nevracet. Při pohledu z okna na modrou oblohu to vlastně vypadá, že se nic nezměnilo. Až na ta letadla. Chybí tu od nich pravidelné bílé čáry na nebi. Jediná viditelná změna.
Je to lítost. Hrozně moc vás mrzí všechny ty porody, u kterých tatínci nesměli být (i když toto nařízení možná chápete, tak si stejně nepomůžete, hormony jsou hormony). Lidé často argumentují slovy “No co, generace vašich maminek to taky zvládly samy”. Ano, já vůbec nepochybuji o tom, že bych to sama nezvládla. Prcka prostě porodím. Co mě mrzí je představa, že můj muž nebude u toho, až se naše dítě poprvé nadechne. Že nás nějaký koronavirus obere o to, abychom si tento moment společně zapsali do paměti. To je to, co mě mrzí nejvíc.
Ani žádný pitomý koronavirus vám nevzal lásku, kterou cítíte prakticky pořád. Která se zdvojnásobí pokaždé, když vás ten malý tvoreček nakopává.
Je to hormonální dráha. Chvíli se smějete, chvíli koukáte do zdi, chvíli brečíte. Často ani nevíte proč. Prostě to tak je. Naposled mě hrozně rozesmutnilo, že mám strašně moc oblečení a nevím, podle jakého systému si ho ve skříni roztřídit. Prostě světový problém číslo jedna.
Je to velká pozornost. Od rodiny, od kamarádů. Věčně vám někdo volá, píše, ptá se, jak se cítíte. Že na vás myslí. Že to určitě bude všechno dobré a vrátí se to jakž takž do normálu, než porodím. Ozývají se kamarádi, se kterými jsme měsíce nemluvili. Jen aby vás podpořili. Děkuju.
Hlavně a pořád nejvíc ze všeho je to velká láska, která přebíjí všechno to negativní. Přes to přese všechno, čím nás straší z televize a médií. Přes to přese všechno se soustředíte hlavně na to malé, co vám roste v břiše. Ani žádný pitomý koronavirus vám nevzal lásku, kterou cítíte prakticky pořád. Která se zdvojnásobí pokaždé, když vás ten malý tvoreček nakopává.
Byly horší dny, horší situace, které lidé zvládli. My se vlastně máme pořád velmi dobře. Přizpůsobíme se, jako vždycky.
Je to velké uvědomění si. Vděčnost za to, co máte. Že máte milujícího muže, zdravou rodinu a miminko, kterému se u vás daří. Že máte fungující zdravotnictví a že se ta situace u nás podchytila (snad) včas. Že snad za půl roku už zase budete moct jít do vaší oblíbené restaurace, projít se možná i bez roušky.
Byly horší dny, horší situace, které lidé zvládli. My se vlastně máme pořád velmi dobře. Přizpůsobíme se, jako vždycky. A takto je potřeba se na to dívat. Zároveň je důležité se navzájem poslouchat, být k sobě shovívaví a empatičtí. Proto až uslyšíte nějakou těhotnou, jak si stýská nad zákazem tatínků u porodu, zkuste jí místo poznámky “Naše maminky to taky zvládly” poslat nějaký pozitivní vzkaz. Třeba to, že je silná, že to dá. A, jak řekl můj muž, že mají celý život na to, aby ty první momenty, které jim utekly, dohnaly.
Těhotné netěhotné, opatrujte se. Opatrujme se navzájem. To je vlastně to hlavní poselství, které jsem dnes chtěla na svém blogu zanechat. Záleží na tom víc než kdy dřív. Být tu jeden pro druhého.
S láskou ke všem malým tvorečkům
N.
